Byl jsem antikomunista už v matčině lůně. Vzpomínka na pátera Františka Líznu
Katolický kněz, farář z Vyšehorek u Mohelnice a člen Tovaryšstva Ježíšova František Lízna zemřel 4. března 2021 v Olomouci ve věku nedožitých 80 let. Při té smutné příležitosti vyšla řada nekrologů, v nichž se mimo jiné zaznamenávala Líznova péče o ty nejbědnější, nejchudší a nejpotřebnější.
Několik let působil jako vězeňský kaplan na Mírově, na protest proti tuzemskému anticiganismu přijal romskou národnost, jeho fara byla otevřena všem příchozím (přičemž podstatná část praktických starostí, které z toho vyplývaly, dopadala na Líznovu obdivuhodnou hospodyni Josefu Bilíkovou).
Publicista a někdejší disident Miroslav Vodrážka v Bubínku Revolver Revue napsal, že František Lízna se „vyznačoval osobními vlastnostmi, které v tradiční církvi často chybí, jako je hravost, rebelství, nonkonformismus nebo bláznovství, které v biblickém smyslu je pod zvláštní duchovní ochranou,“ že „ovšem zároveň nebyl tradičním ´bláznem pro Krista´, přijímajícím trpně například pronásledování.“ Vodrážka to dokládá poukazem na vyšetřovací spis z roku 1979, v němž se zdůrazňuje, že „obviněný František Lízna otevřeně prohlásil, že přesvědčuje mladé lidi, aby se stavěli do opozice vůči stávajícímu politickému a státnímu zřízení, žádnou dohodu církve a státu neuznává, protože oficiální církevní představitelé jsou zkompromitovaní a nemají morální právo za církev hovořit, a že své aktivity nepovažuje za trestnou činnost. Navíc prohlašuje, že své činnosti naprosto nelituje a bude v ní i nadále pokračovat, jakmile bude mít příležitost.“
V Příbězích 20. století chceme připomenout právě tuto část Líznova života: jeho radikální zásadový antikomunismus a persekuce, jíž byl kvůli němu vystaven, koneckonců zformovaly jeho osobnost a určily i povahu jeho kněžského působení.
Sedm měsíců za rudou vlajku
František Lízna se narodil 11. července 1941 v Jevíčku a vyrůstal v Moravské Třebové. Krátce po převratu v únoru 1948 odmítl jeho otec (katolík, lidovec a někdejší armádní důstojník) podepsat přihlášku do KSČ.
Zakrátko ho příslušná místní komise poslala na dva roky do tábora nucených prací v Ivančicích. V bytě u Líznů vykonala StB domovní prohlídku a úřady pak rodinu vystěhovaly do Velké Roudky: „Pamatuju si, jak se všechen nábytek vezl na nákladním autě do tzv. přikázané obce… Byla tam zabavená vila, letní sídlo jednoho stavitele, jmenovala se příznačně Sibiř a byla v ní veliká zima. Bydleli jsme tam pod ostrým dohledem tamních špiclů a donašečů a komunistických nohsledů. Žili jsme v takové izolaci, každý otcův krok byl sledován… Už jsem se nad sebou několikrát zamýšlel – a vím, že jsem už v takových deseti jedenácti letech byl totální odpůrce komunismu.“ říkal František Lízna v interview pro Příběhy 20. století. Při jiném rozhovoru (pro bakalářskou práci Aleny Baďurové) tu věkovou hranici posunul ještě dál: „Byl jsem antikomunistou už v lůně své matky. Myslím to vážně. Nějakým způsobem jsem takový.“
Díky nedostatku žáků směl navzdory mizernému kádrovému profilu vystudvat jedenáctiletku v Jevíčku. Roku 1959 šel k maturitě, k níž se jako jediný nedostavil v modré košili, uniformě komunistických mládežníků. Za studií se chodil modlit do kostela v Opatovicích, ale nikoli tajně – svůj katolicismus dával okázale najevo.
Po škole nastoupil jako dělník do tiskárny a do lisovny. Na jaře 1961 se vydal navštívit slečnu, do které se zakoukal, ale přivítali ho s pláčem, neboť dívčina otce zatkla policie jakožto „kulaka“. Rozčilený František Lízna strhl z budovy národního výboru rudou sovětskou vlajku, chvíli s ní pochodoval po vsi, pak ji roztrhal a cáry navěsil na křovisko. Dne 29. května 1961 za to byl odsouzen na sedm měsíců a odeslán do věznice v Ostrově nad Ohří.
Po propuštění z prvního kriminálu pracoval ve Zbrojovce, odkud ho vyhodili, protože bez povolení přešel hranice do východního Německa. Roku 1962 musel nastoupit k trestné vojenské jednotce do slovenských Michalovců. V osobních materiálech měl prý napsáno, že je „náboženský fanatik“ a „politicky obzvlášť nebezpečný“. Na vojně dostal do ruky zbraň jen párkrát a nakonec mu byla „upřena“ úplně, neboť odmítl řádně pochodovat v útvaru s komunistickou zástavou v ruce. Od té doby plnil zvláštní vojenský úkol – staral se o prasata a pásl ovce: „Ty ovce se mi okamžitě rozutekly a jen tak tak se vyhnuly sousední cikánské vesnici, kde by jistě skončily na talíři. Věděl jsem, že by to byla příležitost přišít mi sabotáž, a horečně jsem je hledal. Nakonec jsem je našel, jak se tlačí v houfu, a ony mne samy následovaly až k ovčinci. Tehdy mne napadlo, že bych se mohl stát dobrým pastýřem.“
Uniknout z pasti
Ve čtyřiašedesátém se František Lízna nechal zaměstnat v cukrovaru v Uherském Hradišti. Nakládal těžké pytle do vagonů, které den co den směřovaly do svobodného Rakouska. „Mým jediným přáním bylo uniknout z té pasti, ve které jsem žil. Komunismus byl pro mne absolutní zlo, hledal jsem cestu z klece… Tehdy jsem si říkal, že mám fascinující šanci utéct na Západ. Schoval jsem se do jednoho vagonu, ale po dni a polovičce noci mě v Břeclavi vytáhli ven. Asi jsem usnul a chrápal. Dostal jsem rok vězení, docela málo.“
Při druhém věznění se rozhodl, že se stane knězem, ale když vyšel roku 1965 na svobodu, zjistil, že to je takřka nemožné: oficiální církevní struktury ovládli kolaboranti a zlomení kněží. Šel navštívit olomouckého biskupského vikáře a oznámil mu, že by chtěl studovat teologii: „Když zjistil, za co jsem seděl, řekl mi: ‚Synu, jděte, ožeňte se a založte dobrou katolickou rodinu.‘ Já byl neoblomný, a tak vikář zavolal státnímu zmocněnci nebo církevnímu tajemníkovi nebo jak se ta funkce jmenovala, aby s ním můj případ konzultoval… Ten mi začal vykládat nějaké nesmysly a já mu řekl, že mne to nezajímá a ať mi poví na rovinu, jestli je pro mne nějaká cesta, jak bych mohl studovat. Tak mi vcelku otevřeně sdělil, že cesta je, budu-li spolupracovat se Státní bezpečností.“
Protože souhlas nepodepsal, musel František Lízna znovu nastoupit jako dělník – tentokrát do geologického průzkumu. Z těžké práce a osamělosti ho v roce 1968 vysvobodil tajně vysvěcený kněz, jezuita Jan Rybář. Lízna prý cítil k jezuitům od dětství sympatie, tak jako k lecčemu, co komunistické orgány démonizovaly.
Jan Rybář mu zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných ve Vincentinu na Velehradě a téhož roku byl Lízna přijat do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Zdálo se, že jeho život se konečně bude vyvíjet jakž takž normálně: že vystuduje, stane se knězem a začne se věnovat potřebným. V srpnu 1968 ovšem vpadly do Československa okupační armády – a představení řádu rozhodli, že se novicové a bohoslovci přesunou do ciziny. Lízna odcestoval do Anglie a později do rakouského Innsbrucku. Měl však jazykové problémy, těžko si v cizím prostředí zvykal a nakonec nedostal dobré reference od představených.
Těsně před nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ se vrátil domů a absolvoval kněžský seminář v Litoměřicích. „Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z Tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen,“ žehnal příslušníkům StB, kteří roku 1974 služebně zavítali na jeho primiční mši svatou.
O státní souhlas jsem nestál
Každý kněz tehdy musel mít tzv. státní souhlas, jímž komunistický aparát držel faráře a kazatele pod kontrolou. František Lízna tento „glejt“ nikdy nedostal – a jak říkal, byl na to hrdý. Pracoval v olomoucké nemocnici jako skladník.
V roce 1977 podepsal Chartu (ačkoli církevní hierarchie této opoziční iniciativě nebyla nakloněna), stýkal se pak s Josefem Zvěřinou, Oto Mádrem či s řeholnicí Annou Magdalenou Schwarzovou (více zde), tedy s lidmi, kteří měli za sebou dlouhé pobyty ve věznicích v 50. letech. Právě Anna Schwarzová později Líznovi zprostředkovala práci v nemocnici na Karlově náměstí v Praze, u ní také nějaký čas bydlel. Zapojil se i do vydávání samizdatové literatury, kvůli tomu byl opět zatčen a čtyři měsíce držen v Olomouci ve vazbě.
Když v roce 1980 odešel Lízna do Prahy, dostal při jednom z výslechů jasnou výstrahu: „Stál přede mnou elegantně oblečený člověk, ve vázance měl diamantovou jehlici. Pevně mi stiskl ruku, představil se a řekl: ‚Já jsem zpravodajský důstojník. A mé slovo je slovo důstojníka. Budu stručný – pane Lízno, nepřejeme si, abyste byl v Praze. Ve vlastním zájmu opusťte Prahu.‘
‚Kam bych šel?‘ ptám se. ‚Máme vás dokonale přečteného a víme, že máte vztah k nemocným. Existuje místo – Borotín, kde bydlí vaše matka. Když tam nastoupíte a slíbíte mi, že nebudete pracovat v Chartě a s mládeží, zaručím vám, že můžete studovat teologii a sloužit sestrám mše svaté.‘ Řekl jsem: ‚Vím, že vás nesmím poslechnout.‘ A on odpověděl: ‚Budete toho litovat.‘ Podal mi ruku a odešel.“ Záhy začala šikana: „Zastavila mne hlídka Veřejné bezpečnosti, oznámili mi, že moje zánovní auto je v ‚nevyhovujícím stavu‘, a sebrali mi papíry. A už za tři měsíce jsem byl ve vězení.“
S vrahem Zvoníčkem v Plzni-Borech
Tentokrát Františka Líznu zavřeli pod záminkou, že předal samizdatový časopis Informace o církvi dvěma zahraničním kněžím. Státní bezpečnost je zadržela a kněží Líznu jmenovali. Byl odsouzen nadvakrát: v procesu se samizdatovou skupinou 28. září 1981 na 20 měsíců vězení a v lednu 1982 za poškozování státních zájmů v cizině na dalších sedm měsíců.
Jak již zmíněno, po listopadu 1989 pracoval pater Lízna na Mírově jako vězeňský kaplan. Vztah k odsouzeným zločincům složitě hledal už v době, kdy byl sám vězněn na Borech: učil se vycházet s kriminálníky a překonávat odpor, který k mnohým z nich cítil. Vzpomínal na spoluvězně Zvoníčka, zloděje a vraha: „Vytahoval se, jak mučil svoji družku, jak byla ošklivá a rezatá. Nakonec ji našli mrtvou v jeho posteli, dostal sedm let. Popisoval, jak ji mlátil gumovou hadicí… S tímto Zvoníčkem jsem prožil pár týdnů a velmi jsem si přál, aby ho poslali na jinou celu…
Pak jsem mu ukázal evangelia, protože jsem šťastným řízením získal Písmo svaté. On si to přečetl, vrátil a říkal: ‚Je to taková pěkná pohádka, ale kdybych se ti vyzpovídal, pozvracel by ses...‘ Pak se mi tam podařilo o Velikonocích sloužit mši svatou, pro všechny vězně na cele. A říkal jsem si: jak by se k tomu Zvoníčkovi zachoval Kristus? Já jsem ho nenáviděl – a v tom jsem právě selhával. Uvědomil jsem si, že kdybych třeba prožil takové dětství, jako on, mohl bych být stejný nebo ještě horší…
Já nemám důvod se nad žádným vězněm pohoršovat. Přijímám každého člověka jako někoho, s nímž mám soucit. Lidé mi to vyčítají a říkají: a co ty oběti? A já odpovídám: právě, že myslím na oběti. A chci se alespoň pokoušet o to, aby se ti lidé vraceli z vězení trochu jiní… Po letech, po pádu komunismu, mi od Zvoníčka přišel dopis, který mám dosud ve skříni. Psal, že jsem byl jediný člověk, který se mu kdy pokusil ukázat jinou cestu.“
Po návratu z kriminálu v Plzni-Borech vykázal Františka Líznu jeho jezuitský představený do Borotína (tedy na místo, o němž mluvil onen elegantní policista při výslechu). Lízna pečoval o mentálně a tělesně postižené chlapce a přijal tuto práci jako další zásadní zkušenost. Krátce před propuštěním z vězení se také rozhodl, že vykoná pěší děkovnou pouť – byla to zkouška vytrvalosti a schopnosti být sám, jen se svými myšlenkami: „Chtěl jsem dojít od nejzápadnějšího cípu republiky až na Svatý Hostýn. Pater Josef Zvěřina mi tehdy poradil, abych cestu o rok odložil, poněvadž jsem byl zesláblý. Za rok mne to popadlo znovu a vyšel jsem od vesničky Trojmezí, od hraničního patníku, kde mě chytli pohraničníci a nechtěli uvěřit, že jdu na východ, a ne na Západ.“
Pouť trvala 22 dní a Lízna už putovat nepřestal. Brzy podnikl další cestu: od patníku u sovětsko-polsko-slovenské hranice, z hory Kremenec přes Levoču a Turzovku na Svatý Hostýn a spojil tak pěší chůzí celou republiku. „Modlil jsem se po cestě za oběti komunismu a za všechno, co bylo spojeno s mým duchovním povoláním. Byl to úžasný zážitek, ale také velké útrapy. Spával jsem s nohama v Polsku a hlavou na Slovensku. Pobývat v naprosté samotě, třeba uprostřed lesů, to bylo samozřejmě riziko, hlavně na východním Slovensku. Tam kdyby mě zabili, tak se o mně nikdo víc nedozví. Estébáci moc dobře věděli, že jsem na cestě. Ale cítil jsem vnitřní impulsy, že musím jít dál.“
V roce 1988 zatkla Státní bezpečnost Františka Líznu ještě jednou, při rozhazování „burcujících letáků“ v Brně, v den výročí 28. října 1918. Od soudu odešel s dvouměsíčním trestem odnětí svobody za „narušování veřejného pořádku“. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
