Čekyně byla osídlena už v pravěku. Dávní obyvatelé zde měli dokonce dvě hradiště
Čekyně je dnes místní částí Přerova. Osídlení této obce sahá až do pravěku a v dávných časech zde stála dokonce dvě opevněná místa. Další přibylo ve středověku a část z těchto památek je zde dodnes k vidění.
Nejstarší dějiny osídlení zde sahají až do mladší doby kamenné, kdy byly střepy keramiky dávných obyvatel odkryty na tzv. Čekyňském hradišti, položeném na ostrohu nad říčkou Olešnicí přímo nad zdejší vodní nádrží. Kromě nejstarších dob zde však byly objeveny stopy po osídlení lidmi z doby bronzové a starší doby železné. O tomto hradišti se vědělo už od 19. století, co se však nevědělo, že o 200 metrů dále směrem k severozápadu nad tzv. Rozsypanou skálou se nachází další hradiště. To bylo objeveno archeology až v roce 2000 a jak ukázal průzkum, bylo obydleno lidmi lužické kultury, kteří zde žili přibližně do 4. století před naším letopočtem.
O hradišti se vyprávěla pověst, že kdo sem vystoupí v pravé poledne, navždy zabloudí. Možná někam zabloudili i jeho dávní obyvatelé. A tak ani nevíme, zda se pak osídlení posunulo do oblasti dnešní obce či zda osada zcela zanikla, se patrně už nikdy nedozvíme. Jisté však je, že na přelomu 13. a 14. století se zde ustanovil menší sídelní celek, jemuž vládli místní vladykové. V roce 1318 jsou totiž v listinách uvedeni Zdeněk a jeho syn Viknan z Čekyně. Dalším držitelem obce byl v roce 1347 Doman, který se rovněž psal po Čekyni, nicméně patřil do rodu Bludoviců, kteří byli prapředky dnešních Žerotínů.
Vladykové z Čekyně vlastnili majetky v obci do roku 1447, kdy ji získal Jan Múkař z Kokor. Od roku 1498 byli majiteli obce zemané z Vrchlabí a jejich rod se zde udržel až do roku 1581. Dalším majitelem se stal koupí tvrze a panství Tas Podstatský z Prusinovic. Jeho bratr, Tas Václav, přestavěl tvrz do podoby renesančního zámečku, který známe i dnes. Podstatští z Prusinovic drželi obec až do roku 1662. V roce 1697 pak čekyňské zboží připadlo k Přerovu.
Ještě jednou se však čekyňský statek osamostatnil a to v roce 1780 zásluhou Františka Petráše. Roku 1801 jej odkoupil Antonín von Braida a v roce 1835 jej prodal Josefu Eichhoffovi. Jeho dědicové drželi zdejší zámek až do roku 1925. Ten později sloužil hospodářským účelům, později jako dětská ozdravovna a dnes je opět v soukromých rukou a není veřejnosti přístupný.
Obec v té době byla zemědělskou enklávou, ke které patřily tři mlýny a hospodářský dvorec. Vesnice byla přifařena do Kokor. Před Bílou Horou byla většina zdejších obyvatel protestantského vyznání, což je zvláštní vzhledem k tomu, že majitel obce byl katolík.
Vše se však změnilo po Bílé Hoře. Obyvatelé událostmi třicetileté války hodně trpěli a dokonce se v obci uvádí po jejím skončení více než tři čtvrtiny pustých usedlostí a stejný úbytek obyvatel.
Později se však ves vzpamatovala a docela vzkvétala. Díky Antonínu Braidovi se ve vesnici na přelomu 18. a 19. století začaly chovat ovce a vznikla zde manufaktura na výrobu sukna. Zanikla však po jeho smrti v roce 1863. O dva roky později zanikl i vrchnostenský pivovar. Zaměstnání nacházeli obyvatelé ve vápencovém lomu nebo při výrobě tvarůžků.
Už od roku 1874 stojí na návsi kaple sv. Jana a Pavla, postavená prý ze zrušené obecní kontribuční sýpky. Vedle přístupové cesty k zámku stojí barokní kaple, zasvěcená pravděpodobně sv. Anně, o níž jsou zmínky už při přestavbě zámeckého areálu.
To už byla obec přifařena do Předmostí, kam ze začátku chodily i místní děti do školy. V roce 1883 byla v Čekyni postavena budova jednotřídní školy, která byla v roce 1903 rozšířena na školu dvojtřídní.
Postupně se obec stále více sbližovala se sousedním Přerovem a následně s ním byla sloučena. Dnes zde žije necelých 700 obyvatel. Je zde dětský tábor a několik rekreačních objektů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
