Jednoduchý, dvojitý, trojitý,… Jak tato řada v češtině vlastně pokračuje?
Kolega z rozhlasu mi položil zajímavý dotaz. Na papír napsal přídavná jména jednoduchý, dvojitý, trojitý a k nim pár teček. Jak tuto řadu doplnit? ptá se.
Co když se něco skládá ze čtyř, pěti, šesti, sedmi částí? Lze říct nebo napsat čtveřitý, pětitý, šestitý nebo sedmitý?
Není to poprvé ani naposled, co se i v našich jazykových okénkách setkáváme s jevem, kdy má jazyk nějaké meze, nějaké hranice, za které nejde, protože asi ani jít nemusí. Jedna ze základních pouček jazykovědy zní, že všechny jazyky světa jsou stejně dobré. Žádný není z podstaty dokonalejší než jiný, protože každý živý jazyk světa dovede označit a vyjádřit všechno, co potřebují říct nebo napsat jeho uživatelé.
„Proč tedy v češtině nemáme přídavná jména čtveřitý, pětitý, šestitý nebo sedmitý?“ ptá se ten můj kolega. Odpověď je, že něco z toho v češtině přece jen máme, například v krasobruslení. Více se dozvíte v dnešním jazykovém okénku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.