Jednoduchý, dvojitý, trojitý,… Jak tato řada v češtině vlastně pokračuje?

Co když se něco skládá ze čtyř, pěti, šesti, sedmi částí? Lze říct nebo napsat čtveřitý, pětitý, šestitý nebo sedmitý?

Není to poprvé ani naposled, co se i v našich jazykových okénkách setkáváme s jevem, kdy má jazyk nějaké meze, nějaké hranice, za které nejde, protože asi ani jít nemusí. Jedna ze základních pouček jazykovědy zní, že všechny jazyky světa jsou stejně dobré. Žádný není z podstaty dokonalejší než jiný, protože každý živý jazyk světa dovede označit a vyjádřit všechno, co potřebují říct nebo napsat jeho uživatelé.

„Proč tedy v češtině nemáme přídavná jména čtveřitý, pětitý, šestitý nebo sedmitý?“ ptá se ten můj kolega. Odpověď je, že něco z toho v češtině přece jen máme, například v krasobruslení. Více se dozvíte v dnešním jazykovém okénku.