Lukavici podle legendy založili na ostrově v řece Moravě pramáti Lu a praotec Kan
Čím je proslulá Lukavice, obec nad řekou Moravou? Je to zdejší papírna, či snad železniční stanice? Nebo zaplavující se silnice do sousedních Bohuslavic? To všechno jistě ano, ale je to i vesnice s dlouhou historií a krásnými legendami, které stojí za to si připomenout.
Počátky osídlení zdejšího kraje spadají do doby osídlení zdejšího kraje halštatským lidem v období 8. až 6. století před naším letopočtem. Z této doby pocházejí nálezy objevené v zahradě někdejší rychty, dnes zabrané papírnou. V této souvislosti nejde nepřipomenout první z legend, kterou ve své knížce vzpomínek a zápisů zaznamenal zdejší kronikář a písmák Jaroslav Střecha. Pojednává o silném Kanovi a jeho moudré ženě Lu, kteří společně založili na ostrově mezi rameny Moravy dynastii Lukanů, po nichž obec prý dodnes nese své jméno. Jazykovědci sice tvrdí, že to je jméno odvozené od potoka či řeky, která je křivá či která tekla loukami, ale vysvětlení legendární je jistě krásnější.
První písemná zmínka o Lukavici pochází z roku 1273, kdy je ves uváděna u mohelnické rychty. Patřila mezi majetek podřízený olomouckým biskupům, který dávali v léno šlechticům, kteří patřili k jejich družině. Na konci 14. století je v obci uváděn poplužní dvůr a spolu s ním obec v roce 1408 patřila už pod zvolskou tvrz. Zdejší pánové obce spravovali až do roku 1564, kdy zvolské manství přešlo do správy hradu Mírova. Obec to byla velká. Fojt Urban a konšel Jan v roce 1516 odevzdávali vrchnosti za šestnáct zdejších rodin a krčmu šest zlatých a deset grošů berně. To bylo více než sousední Zvole.
Třicetiletá válka se na Lukavici podepsala hrozivým způsobem. Z původních třiceti usedlostí bylo v roce 1644 jen dvanáct. O třicet let později zde ale opět žilo už 21 usedlých. Devět z nich mělo německá jména. Počet obyvatel vzrůstal a po roce 1825, kdy do obce přišli horníci ze Staroměstska kutat železnou rudu, už počet německy mluvících obyvatel převažoval nad Čechy.
Těžba probíhala mezi Lukavicí, Vlachovem, Slavoňovem a Květínem, v polní trati Roudníky a zdejší ruda zásobovala železárny ve Štěpánově, v Sobotíně, V Mariánském Údolí i ve vzdáleném Blansku. Těžilo se zde až do počátku 20. století, kdy byly doly zasypány.
Místo mlýna továrna na lepenku
Obec však zůstala zemědělskou vsí i přes rozvoj těžby i přesto, že v roce 1845 zastavil na nádraží v Lukavici první vlak. Mnohem více se do života obce promítla proměna někdejšího mlýna na továrnu na lepenku v roce 1909. V roce 1918 získávají továrnu bratři Otto a Julius Aronovi. Firmu přestavěli na velkou papírnu a celulózku, která ve své době zaměstnávala přes 300 lidí z okolí. Po roce 1938 byla firma arizována. Julius Aron byl v té době již po smrti, jeho bratr Otto a většina dědiců firmy zahynuli v Osvětimi a v Terezíně.
Obec je docela bohatá na drobné památky, které opět krásně popisuje Jaroslav Střecha v knize, kterou obec nedávno vydala. K nejvýznamnějším z nich patří smírčí kříž stojící dnes na návsi, původně však stál na kraji obce při úvozové cestě do Zvole.
Zajímavé je i torzo Rychtářských božích muk při panelové cestě k Mohelnici, kam místní chodili do kostela. Na místě starého kříže je v roce 1686 postavil rychtář Tomáš Procházka. Druhá prastará boží muka stojí těsně u domu č.p. 51. Původně stála u školy a připomínají velký mor, který obec zasáhl. Nejmladší památkou je pak socha Panny Marie na sloupu uprostřed obce postavená v roce 1904 rodinou Flášarů. V Lukavici však najdeme i další pozoruhodné stavby. Třeba kapli sv. Cyrila a Metoděje dokončenou v roce 1937 či hasičskou zbrojnici, kterou ve dne v noci střeží sv. Floriánek s věčným světlem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
