150 let od narození českožidovského humanisty a filosofa Jindřicha Kohna

Jindřich Kohn se narodil v Příbrami 7. března 1874 v židovsky tradiční, česky vlastenecké rodině. Po ukončení gymnázia absolvoval v Praze právnickou fakultu a nastoupil praxi advokáta. Nebýt antisemitské Hilsnerovy aféry na přelomu 19. a 20. století, snad by ani nevstoupil do veřejného života. Nacionální protižidovská štvanice se však stala výzvou jak jeho židovství, tak bytostnému češství. Začal spolupracovat s Tomášem Garriguem Masarykem, po vzniku Československa stál u zrodu Masarykovy sociologické společnosti. Jako přesvědčený stoupenec samostatné republiky přispíval k posílení její demokracie, ale nejvýrazněji svůj život spojil s českožidovským hnutím.

Jindřich Kohn jako vůdčí osobnost jeho poslední generace, autor přednášek a statí, shrnutých později do objemného souboru Asimilace a věky, neusiloval jen o symbiózu češství a židovství. Takové prolnutí totiž považoval jen za součást všeobecné dějinné humanizace lidstva. Humanismus založený na propojení křesťanství s antikou nacházel v prvním tisíciletí po jeho vzniku. Feudalismus a pustošivé války mu byly poté, nehledě na vzestup vědění, dokladem barbarizace. Následná pokračující krize dovršená první světovou válkou však již měla v dalším období vyústit v sebepoznávání na cestě k všelidské vzájemnosti.

Tomuto pojetí odpovídal i Kohnův koncept démosofie, tedy moudrosti pro lid. Ať již Čech, žid, každý člověk se měl stát aktivním spolutvůrcem dějin a v tomto duchu se Jindřich Kohn angažoval i jako předseda československé sekce Panevropské unie, hnutí za sjednocení starého kontinentu.

Ohledně češství a židovství měl jasno. „Kdo prožívá své češství židovsky, nechť zve se židem,“ řekl. „Kdo prožívá své židovství česky, jest Čechem. Chraňme oba směry, ryzost svých posledních úmyslů.“

V souběžném směřování Čechů a židů, které ovšem nahlížel jako společenství náboženské a kulturně-politické, nikoliv jako národ, přitom Jindřich Kohn nalézal i další souvislosti. Přirozené spolubytí tak nacházel i mezi křesťanstvím a židovstvím. Vždyť, jak se také vyjádřil: „Komenský mohl vytvořit českost, když se sloučil duševně s židovskými proroky.“ A společné české a židovské paralely spatřoval Jindřich Kohn i historicky. „Národ český je kus lidstva, které kráčelo a kráčí ze slávy přes úpadek k obrození,“ soudil. „To je a také byla dráha židovstva.“

Jindřich Kohn zemřel v Praze 12. března 1935, když ještě za jeho života bylo zřejmé, že s přízrakem agresivního nacismu s jeho nacionalismem, rasismem a antisemitismem zůstane přání světa všelidské humanity utopií. Obětí takového nenapraveného, krutého světa se po několika málo letech stala v plynové komoře Osvětimi Kohnova manželka a dcera.