Alena Zemančíková: Rybovka

Když člověk navštíví místo, které připomíná Rybovu sebevraždu kamennou mohylou, jakoby se kolem setmělo, tak dodnes v tom lese působí tragédie toho činu.

Několik nedávných let jsme chodívali na Rybovku v Krušných horách. Do ledových kostelů s pochmurnými, dýmem z elektráren i domácích komínů začouzenými interiéry  v Perninku, Abertamech, Horní Blatné a Božím Daru ji obětavě s karlovarským sborem a ad hoc sestaveným orchestrem jezdil provozovat Miloš Bok. Ano, ten, který zkomponoval návrh oné patetické podoby naší hymny na objednávku Českého olympijského výboru.

Alena Zemančíková: Rozlomená doba

Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.

Jím provozovaná Rybovka ale nebyla patetická ani trochu. Pěveckému tělesu notoricky chyběl bas, tenory byly sice trochu slabé, ale svůj part zvládly. Ženská část sboru sestávala zejména z absolventek karlovarské pedagogické školy, kde se hudební výchova pěstuje jako důležitý předmět. Bas, který chyběl, zastal dirigent Miloš Bok osobně: prostě se otočil čelem k lidu a prostě a čistě zazpíval příslušný part.

Ve studeném kostele nástroje neudržely ladění, zejména tympány, na kterých dirigentovi velmi záleželo, a tak je neustále během skladby upravoval. Už jsme se těšili, jak zase bude jednou rukou dirigovat a druhou pootáčet napínacím klíčem, patřilo to k půvabu toho provedení stejně jako skutečnost, že hráč na tympány, kluk s hlavou samé dredy, do nich mydlil s rockerským rozmachem. Muzikanti na svém turné mezi hromadami sněhu a zaparkovanými auty prázdninových lyžařů při produkcích notně vymrzli, v tom kraji není obsazené fary, kde by dostali aspoň čaj.

Alena Zemančíková: Permakultura

Když zemřeli rodiče, prodali jsme část domu, ve které byl jejich byt: bylo by na něj nás dědiců příliš mnoho.

O posledních Vánocích jsem byla na půlnoční v kostele ve Strašicích u Rokycan. Je to bytelná barokní stavba na kopečku, kolem hřbitov. Ale jaké překvapení – interiér barokního kostela ukrývá gotické nástěnné malby a v presbytáři gotickou klenbu. Bohoslužba tu byla doprovázena Rybovou Českou mší vánoční, kterou zpíval na kůru sbor za doprovodu varhan.

Sbor neměl autoritativního dirigenta, když je člověk poslouchal, musel si všimnout, jak i oni se poslouchají navzájem, jak se dolaďují jeden ke druhému, jak ten, který sám slyší, že neintonuje přesně, ztlumí hlas a přidá, až když se chytí. Podobně zněly i ženské hlasy a bas nechyběl, ba vynikal důstojným způsobem, který evokoval za hlasem významného měšťana, nejspíš advokáta. A pak se něco stalo.

Alena Zemančíková: Komedie o skříni

Nikdy jsme neměli hezky zařízený byt. Nikdy se totiž zařízení bytu nevybíralo jako celek.

S malým zpožděním pronikl do sborového zpěvu soprán operního školení. Vletěl mezi hlasy jako sojka do hejna drobných pěvců, ti se rozletěli a operní soprán se zmocnil chrámového prostoru. I ve Strašicích, které leží dost vysoko v Brdech, byla zima. Operní soprán aby vytáhl výšku, přidal na intenzitě, naprosto proti pravidlu, které osvědčeně praví, že čím větší hlasitost, tím nepřesnější intonace. Soprán nejen že všechny přehlušil a čím víc se snažil, tím falešněji zpíval: ten operní soprán se do téhle venkovské Rybovky především vůbec nehodil. Byl v ní falešný ze samé podstaty, ve školeném hlase chyběl jakýkoli jiný než agresivní výraz.

A tak probíhal v kostele o svaté noci úkaz, který známé z každodenního života: někdo přijde či spíše někam vletí a hodně hlasitě a s falešnou intonací se prosadí nejen v celé skladbě, ale i v celém shromáždění. Taková egocentrická povaha, co musí být vždycky vepředu a nahoře. Ostatní hlasy ve sboru postupně zmlknou, protože v tom falešném ječení ztratí tóninu.