Alexandr Mitrofanov: Mistr a Markétka jako jablko sváru
Román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka se stal součástí kulturního kódu vzdělaného Čecha. Není proto třeba vyprávět, o čem je. Ještě v Sovětském svazu bylo zaznamenáno několik nepodařených pokusů o jeho zfilmování. Pak byly dva pokusy uskutečněné.
Jeden, v režii Jurije Kary, se stal trezorovým filmem nikoli z politických důvodů, ale kvůli nesouhlasu autorových dědiců. Dostal se k publiku velmi dlouho po natočení. Mezitím vznikl seriál Mistr a Markétka Vladimira Bortka a právě s ním měli diváci donedávna spojenou představu o zfilmování.
Čtěte také
Jenže nejnovější verze románu na filmovém plátně vyvolala v Rusku tak hlasitý skandál, že neutichl ani teď, několik týdnů po premiéře.
Michael Lockshin anebo Michail Lokšin zní režisérovo jméno (použil jsem jak anglickou, tak ruskou verzi, protože to odpovídá jeho životopisu) se narodil v USA. Má americké občanství, ale rodiče ve druhé polovině 80. let coby američtí komunisté požádali o azyl v SSSR, takže vyrůstal už v Rusku.
Teď je ale v Americe. A má kliku. Protože nadávky, kterými ho častují ruští „vlastenci“, by se mohly zhmotnit jako fyzická újma.
Represe jako v Putinlandu
O kvalitě filmu by bylo možné diskutovat zvlášť. Omezím se na vlastní dojem, že jde o dílo druhotné, bez hloubky. Na tom ale v Rusku málokomu záleželo. Snímek totiž zasáhl většinu putinovského Ruska hned na dvou místech.
Čtěte také
Za prvé je otevřeně odmítavý k době Josefa Stalina, zatímco v současném Rusku budují stále nové Stalinovy pomníky. Za druhé divákům včetně těch, kteří se nikdy nezabývali filmovou kritikou, vyráží dech doslovná shoda tehdejších represí s represemi Putinlandu. Stejné pronásledování nepohodlných tvůrců, stejné udavačství, stejné šťáry tajných…
Film z kin zatím nestáhli, protože je nejziskovější ze všech, které momentálně běží. Zároveň se stal jablkem sváru nejen mezi putinovci a odpůrci ruského diktátora, ale i v opozici samotné.
Skuteční naši
Známý publicista Sergej Medvědev, který přednáší na Karlově univerzitě, zařadil film, který mu přišel umělecky pochybný, mezi vábničky, na něž nespokojení Rusové rádi skočí, když není nic lepšího. Snímek podle něj v tomto smyslu stojí vedle pochybného kandidáta na prezidenta Borise Naděždina.
Exilový politolog Vladimir Pastuchov si všiml, že Medvěděv se kvůli tomuto postoji stal vyděděncem protiputinovské opozice. Pastuchov ironicky poznamenal, že „skuteční naši musí být vždy pro to, co se nelíbí těm, kteří nejsou naši“.
Svou úvahu o příbuznosti ruského režimu a ruské opozice uzavřel slovy: „Lidé, kteří sedí v Kremlu, a lidé, kteří nenávidí ty, kteří sedí v Kremlu, jsou často jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet, protože jsou si psychologicky rovni a mohou být prohozeni. Kdyby v Kremlu došlo k výměně jedněch za druhé, v Rusku by se nezměnilo nic. Kromě slov.“
Autor je komentátor serveru novinky.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
