Arcibiskup Graubner: Každou chvíli máme možnost začít znova. Jen je potřeba si to uvědomit

Diář má mons. Jan Graubner plný celoročně. Úřední záležitosti střídají setkání se zaměstnanci, a těchto setkání je v čase předvánočním přirozeně více. Stejně jako prostoru pro nové začátky.

„Znovu začínáme každé ráno, ale i v momentě, kdy řekneme něco nevhodného nebo třeba pokazíme vztah. Nové začátky vedou k tomu, že člověk jako jedinec roste, a Vánoce jsou k novým začátkům skvělá příležitost,“ myslí si letos jedenasedmdesátiletý muž, který byl roku 1992 jmenován v pořadí 14. arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským.

Arcibiskup Jan Graubner na Velehradě

Narodil se v Brně, s rodiči a čtyřmi sourozenci vyrůstal ve věřící rodině ve Strážnici. „Děti i učitelé se mi smáli, že naše rodina chodí do kostela, že jsme jiní. Po letech jsem ale zjistil, jak moc mě vnitřně posílilo, že jsem dokázal přestát všechny řeči,“ vzpomíná ve Vizitce.

Kvůli špatnému kádrovému profilu nebylo Janu Graubnerovi doporučeno hlásit se na teologii, a tak to zkusil na medicínu. Ovšem nevyšlo to ani tam. Dozvěděl se, že jeho světonázor mu brání pochopit veškeré vědecké souvislosti. A tak se nakonec vrátil k teologii. Její studium nicméně před rokem 1968 vyžadoval prokázat se dělnickým původem. Graubner si ho „doplnil” prací v jednom zlínském skladu.

Svatý otec se neodmítá

Po zkušenostech ze Zlína, Valašských Klobouků a Vizovic dostal pozvání do Olomouce, kde dostal na začátku 90. let nabídku sát se pomocným arcibiskupem. V roce 1992 ho pak papež Jan Pavel II jmenoval arcibiskupem.

Arcibiskup Jan Graubner ukládá relikviář sv. Jana Pavla II.

„Tváří v tvář té skutečnosti se mi malinko roztřásla kolena. Papežský nuncius mi řekl, že mi dá čtyři dny na rozmyšlenou, dodal ale, že je neslušné Svatému otci říkat ne. Na to jsem opáčil, že v tom případě je čas na rozmyšlenou k ničemu,” vzpomíná po letech. „Fascinují a inspirují mě mnozí z mých předchůdců - olomouckých arcibiskupů. Věřili, že umění povznáší a kultivuje, stejně jako vzdělání. To mě v mém konání ovlivňuje.”

Vánoce doma ve Strážnici si spojuje s drobnými detaily. Byly skromné a maminka nosila bílou zástěru, kterou na sobě nikdy jindy nemívala. Graubner ale nezapomíná ani na pocit vzájemné pospolitosti a přítomnost Boží. „I nyní o Vánocích přichází Bůh jako zachránce. Čeká ale na to, až mu člověk dovolí, aby vstoupil. Každý z nás může Boha nechat vstoupit. A já Pána za všechny prosím, aby pomohl.”