Basketbal mi nešel, usmívá se Michaela Uličná. Veslováním získala medaile, ale také studium v Americe

Veslování se pro ni stalo srdcovou záležitostí takřka na první záběr. Přitom se zdálo, že všechno směřuje k tomu, aby hrála basketbal.

„Mám tři starší sourozence a všichni hráli basketbal. I moji rodiče hráli basketbal nebo házenou. Taky jsem na basketbalu začínala, ale moc mi to nešlo, protože jsem se například bála, když na mě letěl míč, nebo jsem ho přenechávala soupeřům, aby si taky zahráli. A když mě někdo zfauloval, tak jsem se omlouvala já,“ říká s úsměvem nynější veslařka, kterou k basketu předurčovala nejen rodinná tradice, ale i výška.

Když se zařekla, že míčové sporty nebudou pro ni, dala se společně s rodiči na vylučovací metodu. „Atletika se nám nějak nepozdávala, tak jsme to zúžili buď na biatlon, nebo veslování. A vzhledem k tomu, že v Olomouci bydlím a loděnici mám kousek, tak jsme se tam šli podívat. Vzala si mě pod křídla naše tehdy žákovská trenérka a už jsem neodešla,“ popisuje začátky v olomouckém veslařském klubu, který letos slaví 85 let své existence.

Začít s veslováním v jedenácti letech podle ní nebyl žádný problém. „Do deseti let to víceméně nemá význam, protože je to silově-vytrvalostní sport. Náš klub sice má přípravnou kategorii, ale to jsou spíš pohybové aktivity s vloženým veslováním, spíše pro zábavu,“ upřesňuje nyní devatenáctiletá Uličná.

Moc mi to nešlo, protože jsem se například bála, když na mě letěl míč, nebo jsem ho přenechávala soupeřům, aby si taky zahráli.
Michaela Uličná o basketbalu

Že se z volnočasové aktivity stane velká součást její životní náplně, jí začalo docházet, když se poprvé kvalifikovala do juniorské reprezentace. Nedlouho nato přišly první úspěchy. Poslední výrazný se urodil v minulém roce na mistrovství světa do třiadvaceti let v Kanadě, kde byla součástí osmičlenné bronzové posádky.

Výborné výsledky s sebou nesly i zájem ze zámoří. Zaoceánské volání se Uličná rozhodla vyslyšet vloni – získala stipendium na prestižní univerzitě v Princetonu, kde studuje lingvistiku a germanistiku. „Stipendium mi pokrývá čtyři roky bakalářského studia a to je i časové omezení na možnost závodění ve vysokoškolské veslařské lize,“ zmiňuje bývalá studentka Slovanského gymnázia v Olomouci.

Jak ji české školství připravilo na studium ve Spojených státech? Chtěla by v Americe žít i po dokončení studia? Vesluje stále i za Olomouc? Jsou jejím cílem olympijské hry? Poslechněte si kompletní rozhovor.