Beranova povídka uctí herectví Miloslava Kročila

Vlasta Hartlová a Miloš Kročil při posledním natáčení v Českém rozhlase Olomouc

Hamlet, Richard II., nebo kníže Václav. Takovým postavám propůjčil svůj talent herec Miloslav Kročil, člen brněnského Divadla bratří Mrštíků, dnešního Městského divadla Brno.

Miloš Kročil, jak mu říkali kolegové a přátelé, nežil však zdaleka jen pro divadlo – jím ztvárněné a opracované postavy ožívaly na televizní obrazovce a také – před mikrofonem. Ve studiích Českého rozhlasu Olomouc natočil v poslední době celou řadu zajímavých pořadů – od životopisů spisovatele Jaromíra Johna, přes groteskní postavy dramatizovaných povídek, po nepříliš veselé vyprávění v četbě z knihy Oty Filipa Tři škaredé středy.

Narodil se v roce 1942 ve Vyškovci u Uherského Brodu. Po práci v dělnických profesích byl přijat na brněnskou JAMU a po absolvování ateliéru herectví byl v roce 1965 přijat do Divadla bratří Mrštíků. Tam, ale také v televizi a v rozhlase vytvořil úctyhodnou řadu rolí, z nichž ty nejvýraznější jsme zmínili v úvodu tohoto článku.

Jeho vztah k mikrofonu byl určen i tím, že v posledních letech coby pedagog vedl herce brněnské JAMU k profesionálnímu mluvenému projevu. Do Českého rozhlasu Olomouc se vracel v posledních letech často a rád.

Miloš Kročil – člověk přímý a vřelý – herec, pedagog a skvělý interpret – zemřel v úterý 28. října ve věku 72 let. Dovolte, abychom v sobotním Setkání s literaturou na tohoto ryzího člověka vzpomněli zařazením reprízy povídky Stanislava Berana s názvem Dělej andělíčky. V režii Tomáše Soldána se v jedné ze svých posledních rolí představí Miloslav Kročil, po jeho boku Vlasta Hartlová a Vladimíra Včelná.

Stanislav Beran ve zmíněné povídce otevírá příběh viny, kterou člověk ani ve stáří nedokáže jen tak setřást. Chyby, kterých se dopouštíme, když ustupujeme vůli druhých – v tu chvíli zrovna mocných – lidí, jsou pro nás stigmatem, cejchem, který nás, pokud nejsme úplně pokřivení špatnou výchovou, musí pálit do posledních dnů. Podobný pocit zažívá také důchodce Kaberle, hlavní „hrdina“ povídky. Pro jeho minulost mu hrozí soudem a on, ze zbytku sil, přemýšlí, jak vážná jeho někdejší provinění vlastně jsou a co pro něj teď, na sklonku života mohou znamenat.

Povídka severočeského spisovatele tak velmi přesně pojmenovává jednoduchost a snadnost, s jakou se i dnes mnozí z nás podepisují pod zvolna rostoucí zlo, křivdu a nepravost.