Bílsko prý stojí na místě, kde faun zabil poustevníka
Do Bílska se dá dostat různými způsoby, třeba po lesních cestách na kole z Luké přes lesy na vrcholu Kamenice. Občas se tu dá potkat stádečko divočáků, uprostřed cesty mě vítá mohutná stavba hájovny Nové Pole, kde se dá optat na cestu nejen do Bílska, ale i k Fuňkově studánce, která je považována za pramen řeky Blaty.
Mezi sady a plantážemi rybízu pak cesta míří už přímo do Bílska. Přestože je vesnice položena na rozhraní hor a Hané, hanácká architektura je tady znát. Široká náves působí velmi příjemně a doslova láká k zastavení.
V malém parčíku u pomníku padlých se můžete dozvědět, že první zmínka o Bílsku je podle historiků datována k roku 1349. Další zmínka o vesnici pak je uvedena při prodeji Olbramic, Ješova, Cakova a dalších obcí v okolí z majetku olomoucké kapituly Václavu Hájovskému z Háje a Jalení, tehdy majiteli chudobínského panství.
To podporuje i nejstarší písemný dokument, který, jak je všude uváděno, měla vesnice v obecní truhlici. Listina daná na Chudobíně na Hromnice roku 1672 uvádí, že tehdejší vrchnost věnuje obci Bílsko les Občiny.
Období po třicetileté válce je v dějinách obce přece jen známější. Víme, že v té době byl zástupcem vrchnosti v obci rychtář. Je nám také známo, že na rozdíl od ostatních obcí v kraji obyvatelé Bílska nebyli válkou tak zasaženi, i když tudy procházela poměrně frekventovaná cesta na vrcholky Zábřežské vrchoviny.
Bílsko bylo součástí chudobínského panství až do roku 1850, kdy spadá do politického a soudního okresu Litovel. Obyvatelé se živili zejména zemědělstvím. Vesnice se proměnila do podoby moderní obce, kterou ale velmi zasáhla první světová válka. Nejenže sedm obyvatel Bílska padlo, ale odvedení zdejších mužů na vojnu a konfiskace úrody i tažných zvířat vedla k tomu, že obec značně zchudla a velmi vítala změny roku 1918. Pomník padlých z roku 1920 nám připomíná útrapy velké války.
Kostel pochází z počátku 20. století
Když už jsme u těch památek, asi nejviditelnější je zdejší monumentální kostel Božského Srdce Páně. Ten je poměrně mladý, byl dokončen až v roce 1903 a to zásluhou Terezie Lžičařové, která věnovala velkou část svého dědictví na stavbu, ale také na zřízení vlastní fary. K nadaci se přidal i její švagr Josef Lžičař a cholinský kaplan František Ševčík.
Kostel vyprojektoval a vybudoval stavitel Josef Brach z Loučky. Na kostele je vidět, že byl postaven v proluce a trošku zaniká mezi ostatní zástavbou. Dnes už málokdo ví, že budova u kostela je bývalý klášter řádu redemptoristů, ve kterém byl v roce 1903 zřízen noviciát pro dorost.
Kostel není památkově chráněn. Naopak chráněnou památku bohužel mnozí minou téměř bez povšimnutí. Jsou jí zděná boží muka z počátku 19. století v horní části obce a zejména u nich umístěný smírčí kříž, který je snad vzpomínkou na nějaký zločin dávné minulosti.
I když bylo Bílsko v minulosti sloučeno s jinými obcemi, dnes už je to opět samostatná vesnice. A má také zajímavé legendy, které také souvisí s vírou zdejších obyvatel. V lese u obce prý podle pověsti bydlíval poustevník a postavil tu malou kapličku se zvonem. Později se seznámil s jedním lesním faunem, jehož obrátil na křesťanství a faun mu potom sloužil. Jednoho dne ale faun podkopal kapličku, a ta se propadla a poustevníka zasypala. Faun v ní prý dodnes zvoní, aby poustevníka usmířil, což lze slyšet za bezměsíčné noci před letním slunovratem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
