Bratři Balogové měli o své budoucnosti jasno už od dětství. Věnují se hře na klavír

Dnes jsi zahrál na hudebním a tanečním festivalu Rotary. Jak se ti hrálo?

„Hrálo se mi dobře.“

A co jsi zahrál?

„Zahrál jsem etudu Nokturno (rondo).“

Kdo je tvůj nejoblíbenější skladatel?

„Asi Chopin. Líbí se mi ta melodie.“

Jak často cvičíš?

„Hraju od sedmi let a cvičím hodinu denně.“

Chodíš do Základní umělecké školy. Máte tam hru na klavír - a co dalšího?

„Máme tam hru na klavír, pak flétnu, cembalo, … dál nevím.“

Táta a máma také na něco hrají? Nebo někdo jiný z rodiny?

„Jenom brácha. Taky na klavír.“

Nemohou si dovolit zklamat

Maminka Lucie Balogová přibližuje hudební začátky jejích synů:

„Ten větší to věděl snad od dvou let. Přál si digitální klavírek, který viděl v supermarketu. Koupili jsme mu ho, i když se přiznám, že jsme na tom nebyli finančně úplně dobře. Díky němu získal ke klavíru vztah.“

„Nejprve chodil na jazykovou školu, ale pak jsme se přestěhovali a úplnou náhodou hned naproti Základní umělecké škole s rozšířenou výukou. Musel si pak ve druhé třídě vybrat, na jaký nástroj nastoupí a musel dohnat ostatní děti. Procházeli jsme všechny nástroje, které nabízeli, ale on věděl, že to bude klavír. My přitom doma žádný neměli! Bylo to pro nás strašně složitý, i kvůli financím. Jenže on byl do půl roku na ZUŠce jedním z nejlepších.“

„Mladší začal hrát proto, že hraje ten větší. Měl už to doma, proto si k tomu našel vztah.“

Jak se vám doma poslouchá? Přeci jen jsme zvyklí na tradiční romskou hudbu – a teď najednou Chopin!

„Kdyby to byl jenom Chopin! Jenže on je to i Rachmaninov, nebo Prokofjev. Ti mají opravdové pochody a z toho už člověka bolí hlava. Když to ale posloucháte několik let za sebou, vztah k tomu najdete.“

„Já jako maminka vidím, že muzikantský svět je strašně těžký. Opravdu musíte cvičit, pokud se chcete dlouhodobě uživit, obzvlášť na klasice - je to velká dřina.“

Co všechno jste proto obětovali?

„Od peněz po veškerý čas, který děti opravdu potřebují, když je někam vozíte, přihlašujete na soutěže, jezdíte za nimi a s nimi po soutěžích.“

A jak se jim vede?

„Výborně. Můžu říct, že na soutěžích jsou jedni z nejlepších. I když někdy nevyhrají první místo, získají si oblibu diváků. Většinou jsou jediní Romové na soutěžích a každý na ně čeká. A oni si nemůžou dovolit zklamat.“