Čekám na telefon, říká Lékařka bez hranic Veronika Polcová

Popisovala v něm příběh desetileté holčičky Aivy, která měla tuberkulózu nacházející se mimo plíce. Vyhublé tělíčko s velkým břichem naplněným tekutinou, která se musela odsávat. Nezdolná vůle dívky i její rodiny - příběh, který skončil dobře. Ne všechny jsou ale takové.

Veronika Polcová pochází ze středního Slovenska, medicínu studovala v Praze. Začala pracovat na plicní klinice Thomayerovy nemocnice, kde si po pěti letech praxe udělala atestaci. Už tenkrát pokukovala po práci u Lékařů bez hranic. Paní primářka ji podpořila, na první misi dostala neplacené volno.

Po ní si Veronika uvědomila, že by v této práci chtěla ještě nějakou dobu pokračovat, z nemocnice proto odešla.„Každý se může rozhodnout, jestli na misi odjede nebo ne. Dostane vždy čas na rozmyšlenou. Mise taky z nejrůznějších důvodů můžete ukončit dříve, nebo si ji naopak prodloužit,“ říká plicní lékařka.

V Kambodži pracovala v nemocnici, kde pomáhala domácímu týmu. Organizovala přednášky, společně s místními lékaři učili sestry. V Papui–Nové Guinei byla vedoucí lékařského týmu, misi tu zakládala. Žili v malé vesnici, kde nebylo vůbec nic.

Vzhledem k velké kriminalitě a sexuálnímu násilí, měli omezenou možnost pohybu. Tady nehrozilo, že by si žena jen tak sama vyšla na procházku.

„Ráda jogguju, tak mi vytýčili tří set metrový přehledný úsek a já jsem běhala tam a zpátky,“ směje se při té vzpomínce. Měli tady také hodně práce, plicních nemocí se tu vyskytuje hodně. Nemocné jsou zejména děti.

Je nějaká hranice, za kterou by MUDr. Veronika Polcová nešla? „Záleží na kontextu, na lokalitě a bezpečnosti.“ Momentálně zvažuje s přítelem nabídku odjet do Jižního Súdánu do utečeneckého tábora.