Cikánský buk nad Strupšínem zdaleka není jen turistickým rozcestím
Krajina Hraběšické vrchoviny plynule navazuje na jižní hřeben Hrubého Jeseníku a pozvolně klesá do rovin Hané. To však neznamená, že zde nenajdeme pozoruhodná místa, která jsou opředená dávnou historií a patří i mezi přírodní unikáty. Jedním z nich je bezesporu Cikánský buk.
Cikánský buk je dnes hlavně turistické rozcestí. Potkávají se zde červeně značená trasa vedoucí z Nové Hradečné přes Bradlo do Zábřeha. Druhou turistickou trasou je žlutě značená stezka začínající na vrcholku Bílých kamenů a pokračující do Libiny a začíná zde i modře značená hřebenovka mířící přes nejvyšší horu Hraběšické vrchoviny 962 metrů vysoký Kamenný vrch do Rudoltic nad Sobotínem.
Kdysi to ale bylo rozcestí na středověké cestě spojující dvě mocenská centra zdejší oblasti, kde sídlila rodem i zájmy spřízněná vrchnost.
Jednalo se o Dubicko a hrad v Brníčku. Dubicko je z obou těchto sídel starší. Už v roce 1254 jej držel královský lovčí Beneda, který si v Dubicku postavil tvrz a velmi pravděpodobně pomáhal kolonizovat zdejší krajinu. Potomci Benedy z Dubicka se stávají ke konci 13. století držiteli otaslavického panství na Prostějovsku a dále rozvíjejí své državy.
Benedův pravnuk Ctibor Morava z tohoto rodu je považován za stavitele hradu v Brníčku. Ten je poprvé jmenován k roku 1356 a lze tedy předpokládat, že jeho stavba probíhala v 1. polovině 14. století. Přestože se v roce 1358 stává dubické panství součástí zábřežského dominia, byla v nejstarších dobách obě sídla propojena hradskou cestou.
Hradská cesta vedla po hřebeni Hraběšické vrchoviny, přibližně ve stopách dnešní zelené, respektive žluté turistické trasy z Dubicka přes sedlo Rohelská bouda až na Cikánský buk. Zde byla křižovatka s další cestou mířící z Uničovska na Šumpersko. Hradská cesta dále pokračovala přes hřbet Šebenné nad Strupšínem, která prý své jméno dostala podle toho, že se zde vykonávaly popravy poddaných na šibenici. Pak už cesta mířila přímo k bráně brníčského hradu ve směru červené turistické značky.
Důvodem k existenci hradské cesty byly kontakty mezi spřízněnými majiteli obou panství a minimálně v počátcích existence hradu Brníčko i potřeba docházet do Dubicka do kostela. Později sice Brníčko připadlo k farnosti v Lesnici, kostel je zde poprvé zmiňován až k roku 1368.
Později se změnila struktura vlastníku jednotlivých dominií a kdysi frekventovaná hradská cesta nabyla už jen místního významu. Při budování sítě okresních a místních silnic se pak cesty změnily pouze v obslužné komunikace pro majitele a správce lesů a okolních luk. Dodnes je však někdejší hradská cesta sjízdná na kole. Je to sice docela kopcovitá záležitost, ale nic co by průměrně zdatný cyklista nezvládl.
Ještě donedávna vedla velká část této cesty lesem, bohužel kůrovcová kalamita si zde vybrala svou daň a dnes jsou zde rozsáhlé paseky. Snad se sem do budoucna vrátí mohutné bučiny, které zde patrně rostly i za lovčího Benedy.
A jak to bylo s Cikánským bukem? Jeho torzo najdeme kousek od rozcestníku dodnes, byť už je zcela zpráchnivělé a do pár let patrně zmizí zcela. Nahradili jej mladší exempláře, na jejichž mohutnost si budeme muset ještě pár set let počkat. Zajímavé je, že podle buku dostal jméno i nedaleký 528 metrů vysoký kopec, přes nějž vede turistická značka.
Samotný strom pak pojmenovali obyvatelé okolních obcí. V dávných dobách totiž právě zde, stranou od lidských sídlišť často tábořily skupiny kočovníků, kteří procházeli krajinou. Protože jejich pověst nebyla valná, často se uchylovali raději na méně frekventované polní a lesní cesty.
Jedna taková vedla také po úbočí Bradla a kolem obce Nedvězí na louku pod mohutným bukem, kde rozbili tábor a kde si u ohně vyprávěli dávné příběhy o dívce, která svou krásou okouzlila nějakého šlechtice, který se přidal ke kočovníkům a jehož krev koluje v jejich žilách dodnes.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
