Demižon svým zvukem asociuje tvar lidského těla

To slovo demižon mi odmalička připadalo hrozně legrační. Znělo kuriózně, bylo jasné, že je z nějakého cizího jazyka, a navíc, vždycky se mi zdálo, že ve slově demižon už jaksi zní nebo rezonuje baňatý tvar této nádoby. Slyšel jsem také, jak občas někdo přirovnává určitý typ lidské postavy právě k demižonu.

A tak by mě vlastně nemělo překvapovat, co se o demižonu píše v etymologickém slovníku češtiny. Slovník potvrzuje, že mezi určitou lidskou postavou a tvarem demižonu je vztah motivace.

Slovo demižon k nám přišlo z Anglie, ale do angličtiny se prý dostalo z francouzštiny, kde znělo [dám-žán], psáno dame-jeanne. Francouzské dame-jeanne znamenalo „paní Jana“, ostatně tu dámu tam nějak slyšíme.

V italštině a ve španělštině jsou k francouzskému dame-jeanne „paní Jana“ přesné ekvivalenty – v italštině je to damigiana a ve španělštině damajuana, tedy opět „paní Jana“. I vzhledem k tomu, že Francouzi, Italové a Španělé mají pověst národů, které mají velkou fantazii a smysl pro umění (které ostatně s fantazií úzce souvisí).

Vzhledem k tomu se zdá pravděpodobné, že francouzské dame-jeanne, z něhož je naše demižon, je původně takovou žertovnou metaforou, upozorňující na podobnost mezi tvarem této konkrétní nádoby a tvarem ženského těla. Jméno Jana bylo a je v západní a střední Evropě poměrně obvyklé, proto se asi dostalo do pojmenování demižonu.

Pro úplnost uveďme, že i mužské tělo může snadno získat tvar demižonu. Cesta k tomu je velmi snadná.