Do Olomouce se ráda vracím, říká Ewa Farna

21. březen 2017
Ewa Farna na Slavnostním zahájení 33. ročníku Prix Bohemia Radio v Olomouci

Ewa Farna je při osobním kontaktu spíše než hvězdička sluníčko. Už více než deset let svítí na českém i polském nebi populární hudby. Na to, že je jí teprve třiadvacet, je to úctyhodná kariéra. Ewa byla jedním z hostů Prix Bohemia Radio v Olomouci a i přes její nabitý program nám poskytla tento rozhovor.

Rozhlas pro každého muzikanta býval a stále je jedním z nejdůležitějších mediálních nosičů. Jaký k němu máte vztah Vy?

Rádio mám ráda, není mi jedno jaké. Nejsem z generace, která na rádiu vyrůstala a rádio denně poslouchala. Myslím si, že rozhlas hrál v minulosti velmi důležitou roli. Lidé se díky němu dozvídali základní informace o dění v naší zemi a ve světě. Ten, kdo vlastnil rádio, byl největší „borec“ a nositel zpráv a informací. Dnes nejčastěji poslouchám vysílání v autě na cestách, ale když doma vařím nebo uklízím, tak mám rádio vypnuté. Když už tedy poslouchám, je to pro mne pouze příjemná kulisa.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé uslyšela hrát svou píseň v rádiu? Jaký to byl pocit a jak to vnímáte dnes po deseti letech kariéry?

Nevybavuju si, kde přesně to bylo, ale pamatuju si ten pocit. Bylo pro mě neuvěřitelné, že jsem v rádiu slyšela svou písničku. Dodnes z toho mám radost, když někde slyším hrát svoji písničku, pustím si ji víc nahlas a užívám si, že ji v ten moment neslyším jenom já, ale i spoustu dalších posluchačů.

Při své náročné práci trávíte spoustu času v autě, pouštíte si při jízdě nějakou hudbu nebo máte raději ticho?

Když jezdíme z koncertu na koncert, to musí být v autě ticho. Teď jsem se vracela z dovolené z hor a pouštěla jsem si novou desku zpěváka Eda Sheerana. Když narazím na písničky, které jsou moc remixové nebo umělé, hledám ty, které mě prostě baví.

Co nejraději na vlnách Českého rozhlasu posloucháte?

Jestli už zapnu rádio, často je to Radiožurnál kvůli informacím, zpravodajství a absenci reklam. Stanice Českého rozhlasu nabízí řadu rozhovorů, které nejsou povrchní a daným tématům se moderátoři věnují do hloubky. Danou problematiku třeba potom člověk víc chápe, než když jenom slyší titulek. A pak také sleduji Zelenou vlnu, kvůli dopravě.

Bavilo by Vás mít v Českém rozhlase svůj pořad? Jaké hosty a hudbu byste pro posluchače vybírala?

Mám svůj pořad v Polsku v jednom komerčním rádiu. To, co pouštím, je omezeno repertoárem celého radia, tudíž musím vybírat pouze z databáze, ale i tak je to výzva. Spíš se cítím dobře v roli té dotazované, kdy můžu povídat o hudbě, o tom, jak vidím svět, než vyloženě být ten, kdo se někoho na něco ptá, protože neumím volit správné otázky. Což je docela paradoxní, protože z vlastní zkušenosti vím, které otázky mě už třeba od novinářů nudí, na co ptají pořád dokola. Ale sama bych nevěděla, na co se ptát. Hudební svět se velice často míchá a prolíná s hereckou či moderátorskou.

Ewa Farna na Slavnostním zahájení 33. ročníku Prix Bohemia Radio v Olomouci

Málokdo si uvědomuje, že je to úplně jiná práce, role a obor. Například, nějaká slečna vyhraje miss a okamžitě se stává moderátorkou na všech plesech. Mně to není jedno, protože role moderátora se musí dělat dobře, je to prostě práce. Takže to, že já jsem zpěvačka, ještě neznamená, že bych mohla mít svůj pořad v rádiu a konverzovat s lidmi a být konferenciér. Nechci se někomu cpát do řemesla, mám sice svůj pořad, ale mluvím v něm o svých zážitcích, o hudbě. Snažím se naučit něco z novinářského řemesla, ale nejsem novinář. Kdybych tedy měla v rozhlase svůj pořad, cítila bych se velice zavázaná, zodpovědná a upjatá. Jednodušší a lepší je pro mě odpovídat na otázky.

Kde se Vám zpívá nejlépe? Na velké stage, třeba v O2 aréně, v klubech, nebo když si zazpíváte jako host na koncertu kapely Málem králem svého přítele Martina Chobota v Českém rozhlase Olomouc?

Baví mě střídat velká podia a menší kluby. Je krásné si užívat tu komorní atmosféru a pak naopak zase početné publikum. Tento týden máme pět koncertů, hráli jsme na koncertě v Moravské filharmonii s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma, čeká nás vystoupení na náměstí v Polsku, jedná se o open air, velkou akci. Zkrátka pořád cestujeme a měníme prostředí, což je velmi zdravé a obohacuje to váš pocit na podiu a to, co produkujete. Když máme koncert na velké stage, musím strhnout dav, naopak v komorním prostředí stačí říct pár slov a najet na úplně jinou notu. Je to zase úplně jiná disciplína třeba jako zpívání ve studiu a na podiu.

Ewa Farna na Slavnostním zahájení 33. ročníku Prix Bohemia Radio v Olomouci

V naší branži se to dělí na podskupiny, stejně jako u novinářů. Někdo je investigativní žurnalista, někdo rozhlasák, někdo píše do novin. Já jsem Lev, takže dokážu na stage ze sebe vyrazit velkou dávku energie, nebojím se svých posluchačů. Na podzim mám chuť jezdit jenom na klubové koncerty, na jaře vyrazit na turné po divadlech. Chci měnit prostředí. Loni jsme zase pořádali krásné jazzové turné. Proto jsem se i spojila s Prix Bohemia Radio, s Big Bandem tu hrajeme moje skladby, ale opět v jiném aranžmá, než na jaká jsou diváci zvyklí. A navíc, přijet do Olomouce je vždycky super.

S hudbou jste začala ve svých třinácti letech, v loňském roce jste slavila desáté výročí na scéně. Změnila se Ewa Farna za tu dobu?

Skrze hudbu je to tak, že jsem prožívala své dospívání v dospělém světě, na rozdíl od svých spolužáků jsem si třeba nemohla užívat různých třídních akcí a mejdanů. Musela jsem poznat, co to je zodpovědnost a dodržování slibů. Když jsem měla jako mladší koncert, tak jsem prostě nemohla říct: „Jéé, je pátek, mám koncert, ale tak já na to dneska kašlu a jdu s kamarádkou na pizzu.“ Takhle to nefunguje, máte smlouvy, jste někomu zavázaní a půl roku dopředu víte, co budete dělat. Víte, že každý váš krok může být sledován, takže je to nějaká zodpovědnost vůči svému svědomí, rodičům nebo fanouškům, kteří vás sledují a poslouchají. Je to tlak, který se na vašem životě později projeví.

Chtěla bych zažít, že půjdu s nějakým kamarádem do restaurace, aniž by nás potom někdo podezříval z toho, že spolu něco máme. Změnilo se také to, že si dávám mnohem větší pozor na svoje soukromí. Existuje hranice toho, že chci mít i svůj normální život. Ve třinácti jsem byla schopná obejmout polovinu publika a jít s nimi na kafe, protože jsem měla radost, že se o mě lidé zajímají. Ale pak pochopíte, že je fajn mít kolem sebe opravdové kamarády a být úplně normální člověk. Po koncertě chci mít svůj klid, ráda se s fanoušky vyfotím a podepíšu se jim, ale musím umět oddělit práci od soukromí.

Jsme v Olomouci, v centru Hané. V minulosti jste několikrát spolupracovala s kapelou Čechomor. Jaký máte vztah k folklóru a lidové tradici?

Folklór, to je moje. Miluju ho, vyrostla jsem na něm, ráda se k němu vracím. Pokud se najde čas, jezdím na hody, chodíme na krojované plesy, v kroji, samozřejmě. Člověk nemůže stát v kroji na podiu a jen tak lehounce zpívat, ale musí umět heknout na ovce na druhé straně pastviny, zpěvák používá úplně jinou techniku zpívání, v tom se prostě musíte narodit. O tom folklór je a žije ve mně. A Čechomor, to byla krásná zkušenost. Pocházím z Těšínska, kde máme úplně jiný kroj, než třeba na Hané nebo v polských regionech. Jsem Polka, narodila jsem se v Čechách a mám radost, že se můžu hudebně realizovat jak v Česku, tak v Polsku. Ráda povídám i o Zaolziu, odkud pocházím, hlásím se k tomu a jsem na to pyšná. Ačkoliv jsem generačně mladší, tak ctím tradice ve všech podobách, jak v hudbě, tak v přístupu ke vztahům. Myslím si, že kořeny jsou velice důležité. Alespoň pro mě určitě!