Dobrovolníci vyrážejí každý týden do ulic Olomouce rozdávat jídlo lidem bez domova

27. listopad 2018
Bezdomovec v zimě na lavičce (ilustrační foto)

Krajíce chleba, kelímky s čajem, ale hlavně vlídné slovo. To je výbava desítky mladých dobrovolníků z komunity Sant‘Egidio, kteří každý týden v Olomouci vyrážejí mezi bezdomovce.

Ve dveřích do kuchyně v olomouckém klášteře kapucínů mě vítá Magda Hýrková. „Mažeme chleby, takové obyčejné, kamarádi tomu říkají ‚lepeňáky‘. Pak je balíme do fólií,“ vysvětluje. V kuchyni se postupně schází asi desítka mladých lidí. Jeden do řady termosek nalévá horkou vodu na čaj a kávu, další mažou chleby. Slíbila jsem pomoc, a tak mikrofon vyměním za kuchyňský nůž a kelímek pomazánkového másla. „Snažíme se, aby ta večeře byla bohatá. Snažíme se nakupovat věci, které bychom si sami dali,“ dodává Hýrková.

Příprava jídla nám zabere asi tři čtvrtě hodiny. Část lidí zůstává v klášteře, mají na starosti takzvaný šatník, kam si lidé z ulice chodí pro potřebné oblečení. Bezdomovci by je ale Magda nenazvala. „Tím, že jsou to lidé, které tady v Olomouci známe jménem a známe je dlouho, tak jsou to pro nás kamarádi,“ říká.

Rozdělujeme se do čtyř skupin a vyrážíme do města. Já mám na starosti tašku s chleby. Obcházíme tržnici a míříme k nedalekému squatu. Přiznám se, že se držím spíš vpovzdálí. Magda a Heřman, kteří mě doprovází, se s každým bezdomovcem znají jménem, podávají mu ruku a povídají si s ním. „Člověk si s těmi lidmi vytvoří nějaké pouto, když už je jde párkrát navštívit, udělá si z nich kamarády a pak se za nimi rád vrací,“ komentuje dobrovolník Heřman.

Až na poslední zastávce u plaveckého bazénu se dávám do řeči s panem Romanem, který žije na ulici přes dvacet let. „Já nechci jít nikam do bytu. Byl jsem na ubytovně s jednou ženou, nechci,“ říká rezolutně. Za jídlo od dobrovolníků je vděčný: „Je to dobrá věc, protože jsou to lidé, kteří to dávají z vlastní kapsy, nikdo je nedotuje, trhají si od pusy, co by sami mohli sníst.“

Naše cesta městem trvá necelé dvě hodiny. S prázdnými taškami se vracíme zpět do kláštera, kde se dobrovolníci scházejí ještě ke společné modlitbě.