Dodnes lze v kraji nalézt pár autentických nápisů z roku 1968
21. srpen roku 1968 je pro mnoho obyvatel českých zemí symbolem zmařených nadějí. Stop v krajině z tohoto období moc nenajdeme, ale pár s e jich přece dochovalo. V podobě nápisů, které lidé tehdy psali na stěny domů i nad silnice na mosty.
Ponechám stranou diskuzi na téma, zda tehdy bez zásahu vojsk Varšavské smlouvy mohlo proběhnout něco, co by posunulo tuto zemi blíže k demokracii. Bylo o tom popsáno mnoho stran knih i novinového papíru, ale na „kdybysmus“ se prostě nehraje. Dějiny mají tu vlastnost, že v určitém bodě změní běh lidských osudů nevratně a bez možnosti koupit si zpáteční lístek.
Když jsem přemýšlel, jakou pohlednici a odkud vám poslat právě v den výročí srpnové okupace z roku 1968, byl jsem na rozpacích. Já sám jsem onen čas, díky svému věku, nezažil. Sice těsně, ale přece mě tato zkušenost chválabohu minula. O to víc mě překvapuje, jak se dokonale podařilo zakrýt před naší generací husákových dětí události tak nedávné. Do svých nějakých deseti – možná i patnácti let, jsem měl pocit, že vztahy mezi Československem a Sovětským svazem jsou bezchybné, že je to náš přítel, bla, bla, atd.
Je pravda, že rodiče se občas nad vyhlášeními v naší televizi ruské výroby značky Bajkal trpce ušklíbali, ale já tomu nevěnoval pozornost. Až v době, kdy puberta začala hlodat červíčkem pochybnosti ve všem, co hlásaly „oficiální kruhy“, jsem se začal pídit po tom, co se to vlastně v tom roce 1968 stalo. Bylo mi divné, proč můj otec, bývalý skautský vedoucí, najednou se skautem skončil a že vlastně skončil i skaut.
A pak jsem najednou při nějaké cestě uviděl na zdi vybledlý nápis – Svoboda, Dubček – věrni zůstaneme. Ludvíka Svobodu jsem znal, v době mého útlého dětství to byl prezident, který když zemřel, chodili jsme v druhé třídě podepisovat smuteční archy. Podepisovali jsme, že s tím nesouhlasíme, že umřel, jak říkala moje sestra. Ale kdo to byl ten Dubček? Naši mi to tehdy vysvětlili, řekli mi, o okupaci, o Janu Palachovi o zmařených nadějích. Otevřeli šuplík s rodinnými dokumenty a půjčili mi noviny ze srpnových dnů, které se na jeho dně schovávaly. Ledacos jsem pochopil a poprvé jsem tam také na fotkách uviděl nápisy, které psali lidé na zdi, aby vojákům na náklaďácích a tancích dali najevo, že nejsou vítáni.
Dokonce mi otec tehdy ukázal i pár fotek popsaného Zábřeha, kdy na okresním úřadě bylo těch hesel nepočítaně. Na druhý den jsem se tam vydal. V budově okresního úřadu už dávno sídlilo zemědělské učiliště a na jeho zdech nebylo po nápisech ani památky. Noví mocipáni si dali hodně záležet, aby po spontánním nadšení obyčejných lidí nezůstala ani stopa. Ne ale všude. Občas pod novým nátěrem některé budovy přece jen nějaký ten „štvavý“ nápis prosvítal. A tak jsem je začal lovit.
Upřímně, moc jich nebylo. Několik nápisu prosvítalo na soklu činžáku nedaleko olomoucké fakultní nemocnice. Pár jich prosvítalo na starých domech v Šumperku, které dnes už většinou nestojí. Až po revoluci jsem pak objevil nápis na železničním mostě přes cestu u Čelechovic na Hané. „pevně stojíme za Dubčekem a Svobodou" stojí tam přímo na mostovce. Pátral jsem, zda někdo neví, jak je možné, že právě na tak exponovaném místě, přímo na frekventované silnici nápis vydržel. Důvod je prý prostý. I tady nápis po roce 1968 přebílili, ale ten, kdo psal ono heslo, měl prostě kvalitnější barvu.
Možná by se měly tyto ojedinělé stopy pohnutých dnů chránit. Jsou odrazem nadšení těch, kteří je psali. Docela rád bych je poznal. Ať jsem pátral, jak jsem pátral, kdo je autorem těchto nápisů, se neví. Nebo ví, ale ze setrvačnosti nechce říct. Léta v ilegalitě patrně zanechala své stopy. Ale přesto, pokud víte o nějakém dalším nápisu, který se dochoval do dnešních dnů, nebo jste jedním z těch, které tyto svědky minulosti z mladické nerozvážnosti a ve víře v lepší časy tvořili, napište nám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
