Hartíkov možná založili imigranti z Tyrol. Důkazy však pro to chybí
Hartíkov, je malá vesnička na kopcích Hrubého lesa mezi Bušínem a Rudou nad Moravou. Patří k oněm horským osadám, kde kdysi bývaly chaloupky zaváté sněhem a místní obyvatele, spíše než chudá půda, živilo domácí předení a další práce.
Dnes je Hartíkov místní částí Bušína. Obě obce od sebe podle mapy leží jen kousek, ve skutečnosti, když se sem vydáte z mateřské obce, nejprve zamíříte do hluboce zařezaného údolí Bušínského potoka, pak, asi po kilometru odbočíte vpravo, přejdete potok a po silničce začneme stoupat do samotné obce. Z nadmořské výšky 390 metrů musí cesta na dalším kilometru vystoupat sto výškových metrů, a tak se není co divit, že se silnička klikatí jako had a místy se zařezává do skalních výstupů zdejších hor. Když cesta opustí les, přivítá vás horská louka a za ní vesnička jako namalovaná. Staré horské dřevěnice, stejně jako pár zděných domků, to vše v malebném dolíku na konci cesty s krásným výhledem na nedaleké Jakubovice i na kopce nad vesnicí nenechají nikoho, kdo má rád moravskou krajinu chladným.
Přitom byl Hartíkov založen už v poměrně dávné minulosti. V roce 1397 je v listinných pramenech obec jmenována, a to jako malá ves přináležející k panství se sídlem v Rudě nad Moravou. Jejím zakladatelem byl jakýsi Hetvík. Jeho jméno je patrně zkomolené, neboť původní název obce zněl také Hartvíkov, což by odpovídalo tomu, že se jedná o ves lidí Hartwigových. Německy se obci říkávalo Hackelsdorf.
Mimochodem, svou první zmínkou je Hartíkov starší, než jeho současná mateřská obec, i když i ta patrně v té době již existovala. Některé starší prameny mluví o tom, že zakladateli obce byli Němci přicházející sem z Tyrol, ale důkazy pro to chybí. Obec byla vždy českou osadou a patřila tak k nejseverněji položeným českým obcím někdejšího Zábřežska.
První zprávy o počtu obyvatel hovoří o osmi usedlých rodinách. V roce 1834 měla obec 207 obyvatel a to bylo asi maximum, kterého obec dosáhla. Pak už počet usedlých klesal a při posledním sčítání, kdy byl Hartíkov sčítán samostatně, v roce 1970, zde žilo jen 36 lidí. Podobně na tom je Hartíkov i dnes. Přes tento nepříznivý demografický vývoj zde v roce 1910 vznikla obecná škola, která fungovala až do konce 40. let. Byla to i pro učitele zapomenutá varta. Ze vzpomínek někdejšího učitele Ferdinanda Nimmrichtera, který sem nastoupil i se svou rodinou v roce 1935, chyběla ve škole okna, a když přišel podzim, byla v učitelském bytě zima, že zamrzala voda v kbelíku.
Jak už bylo řečeno, chudé zemědělství nemohlo místní obyvatele uživit. Na řadu tak přicházelo domácí předení lnu a tkaní plátna, ale i další domácí výroby jakými byla výroba kartáčů, košťat, dřevěných násad a nářadí či obšívání nitěných knoflíků.
Na památky je Hartíkov poměrně chudý. Najdeme zde několik křížů a v roce 2009 krásně opravenou kapličku. Hartíkov má také nádherné okolí s dalekými výhledy, na které lze dojít po značených turistických trasách vedoucích do Rudy nad Moravou a do kopců Hrubého lesa.
V Hartíkově se vyprávěla také zvláštní pověst o malíři Ambrožovi, který se prý usadil v rokli pod vesnicí. Měl to být syn rychtáře, který se snažil v chaloupce v údolí namalovat obraz, na kterém by byl Kristus v nebi, a také Ďábel v pekle. Se svou prací byl ale nespokojen a co namaloval, to hned zničil. Až jednou měl namalovat oltářní obraz do Jakubovic a navštívil jej tajemný muž, který mu řekl, že nemůže malovat něco, co neviděl, a že za něj obraz namaluje. Tak se i stalo, ale když mu obraz přinesl a malíř uviděl milost vyzařující ze Spasitele a hrůzu z Ďábla, neudržel se a vykřikl v rozporu s ujednáním s tajemným cizincem „Ježíši Kriste!“ Cizinec i obraz zmizeli a malíř raději přestal s marnou snahou o namalování dvou tak rozdílných motivů na jedno plátno. Vyšší moc si to nepřála. Odešel do kláštera v Králíkách, kde svá léta dožil a jeho obrazy tam prý v ambitech dodnes můžeme najít.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
