Historie skrytá ve frazeologii

Myslím, že i dnešní lidé, kteří moc nečtou, pořád znají ustálené rčení mít něco za lubem. Např. maminka se ptá dítěte „co máš zase za lubem?“, tedy vlastně „doufám, že nechystáš nějakou lotrovinu?“ – A dítě rozumí.

Kdo hrál na nějaký strunný hudební nástroj, tak zase ví, co jsou to luby. Je to zaoblené postranní dřevo na těle nástroje. Luby v minulosti nebyly jen součástí hudebních nástrojů, ale i součástí složitého mechanismu ve vodních mlýnech. Luby bylo bednění o kruhovém půdorysu, které vymezovalo pracovní prostor mlecích kamenů, jinými slovy žernovů.

Ten, kdo si ve mlýně nechával mlít obilí, očekával, že dostane všechnu mouku, která se vymele. Jenže právě za lubem, tedy v prostoru mezi kamenem a bedněním, pravidelně zůstávalo poměrně značné množství mouky. Zvažme jen, jaký obvod takový mlýnský kámen měl, když jeho průměr býval i přes metr – za lubem mohlo zůstat i pár kilo mouky.

Jestliže se tedy dnes někdo ptá „co máš za lubem?“, opakuje starou otázku, kterou lidé pokládali mlynáři, když se jim zdálo, že té mouky je nějak málo. A mlynář, podobně jako lidé dnes, odpovídá „nic…“ A vypadá při tom nějak podezřele.

Historie je skrytá samozřejmě nejen ve frazeologismech, ale i v jednotlivých slovech. Podívejme se ještě třeba na slovo ulejvák, které má význam „ten kdo, moc anebo vůbec nepracuje“. Toto slovo vzniklo přetvořením původní podoby úlevák, tedy „ten, kdo má nějakou úlevu“. Tzv. úlevu dostávali ještě za Rakouska-Uherska synové ze selských rodin – v posledních dvou třídách obecné školy nemuseli od jara do podzimu chodit do školy, aby mohli rodičům pomáhat v hospodářství.