Hudebník Jaroslav Čvančara: Při prvním koncertě Taxmenů stříleli fanoušci ostrými náboji

Jaroslav Čvančara pochází z rodiny, která musela po roce 1948 přestat provozovat svou živnost a kvůli svému původu nemohl ani vystudovat filmovou školu, jak si původně přál. Musel proto v roce 1968 nastoupit na dva roky na vojnu, kde hrál ve dvou kapelách. Z členů těchto skupin vznikla po ukončení jeho vojenské služby další kapela, ta nejslavnější.

„Taxmeny jsme založili ve středu 14. října 1970 v pražské Podskalské ulici v rodině Perákových, kde otec a syn hráli v České filharmonii a syn Mirek ještě navíc s námi na kontrabas. No a už za půl roku na to jsme vystupovali s Greenhors na koncertě v Národním domě na Smíchově. Petr Novotný nás uvedl a my jsme vtrhli na jeviště jako uragán. Bylo to tenkrát hodně bouřlivé. V tom velkém sále fanoušci opravdu stříleli, dokonce ostrými náboji a dodnes tam jsou díry ve stropě,“ vzpomíná Jaroslav Čvančara se svojí pověstnou zálibou v přesných datech.

Znalec historie československého odboje a událostí nacistické okupační moci

V začátcích hráli Taxmeni nejprve folk a bluegrass, později se přeorientovali na moderní country a díky zálibě Jaroslava Čvančary o historii II. světové války ji obohatili o specifický styl military-country.

Logo|foto:Český rozhlas

„V 70. a 80. letech jsem se začal hodně zabývat historií, nejprve příběhy vlastní rodiny a potom i další, třeba v místech, kde jsme vystupovali s kapelou,“ přibližuje Jaroslav Čvančara, který se stal, ač není vystudovaný historik, uznávaným odborníkem na události českého protinacistického odboje. O atentátu na Heydricha a následných událostech napsal několik knih a ve svém archivu má z té doby mnoho rarit: „Vlastním také originální dopis Jana Kubiše (útočník na Heydricha), který napsal své dívce jenom pár měsíců před atentátem.“

Kdo donášel na Jaroslava Foglara?

O historických událostech říká Jaroslav Čvančara, že jejich tajemství tkví v detailech. Zajímal se proto také o ty, které působily problémy Jaroslavu Foglarovi, s kterým se publicista osobně znal již od dětství a navštěvoval ho až do konce jeho života. „Na Jestřába (přezdívka Jaroslav Foglara) donášeli nejvíce lidé, kteří mu byli nejblíže, například novinář doktor Karel Bureš. Ten spolu s Foglarem nejprve vytvořil fantastický tým, který stál za časopisy Vpřed a Mladý hlasatel. V průběhu II. světové války kolaboroval Bureš s nacisty, ale hned po jejím konci se nabízel americké armádě jako tlumočník. Brzy však pochopil, že tohle spojenectví nebude tím nejlepším a tak přesedlal na marxismus-leninismus. Sám se nabídl, že se bude exponovat, tedy donášet, nejvíce v oblasti skautingu a vrcholových sportů. Byl to on, kdo udal Státní bezpečnosti naše hokejisty a připravoval skautské procesy,“ přibližuje osobu Karla Bureše badatel.

Vztah k Jaroslavu Foglarovi provází Jaroslava Čvančaru od dětství, kdy se ke svému vysněnému „Rikitanovi“ poprvé vypravil do jeho bytu a potom se stal i členem jeho oddílu. Osobně může také vyvrátit jeden mýtus o Foglarovi, který prý údajně neměl smysl pro humor:

Jaroslav Foglar (80. léta)|foto:Skautská nadace Jaroslava Foglara

„Já jsem byl ve Foglarově oddíle od prosince roku 1960 a zažil jsem ho ve skvělé formě. My jsme se s ním váleli smíchy. Je pravda, že na fotografiích se většinou tváří vážně, ale to neodpovídá pravdě. Jestřábovi s námi bylo moc dobře, tak jako nám s ním.“

Jiří Suchý a Divadlo Semafor

Dalším mezníkem, který v životě Jaroslava Čvančaru významně ovlivnil, bylo setkání s Divadlem Semafor. „V Semaforu jsem byl poprvé s maminkou, když mi bylo dvanáct let a hned jsem mu propadl. Není semaforská hra, kterou bych neviděl, a nikdy nezapomenu, jak jsem o mnoho let později zpíval v Lucerně společně s Jiřím Suchým píseň Jó, to jsem ještě žil.“

Letošní padesáté výročí kapely oslaví Jaroslav Čvančara a Taxmeni 14. října právě v Divadle Semafor. A pokud vás zajímá, jakou píseň bude tentokrát oslavenec s Jiřím Suchým zpívat, poslechněte si záznam pořadu.