I když dopadlo tak katastrofálně, bylo pro mě Pražské jaro nejkrásnějším obdobím života, říká Tomáš Hradílek

S trochou nadsázky se říká, že Chartu 77 založila parta Pražáků a jeden Lipeňák. Zemědělský inženýr, který první lekce občanské angažovanosti získával střety uvnitř komunistické strany. V dobách kdy patřil mezi členy. V mládí.

„Tehdy jsem byl idealista a věřil, že diskuse něco změní,“ říká bývalý politik, jeden z mluvčích Charty 77 Tomáš Hradílek.

Definitivní vystřízlivění přišlo s nástupem normalizace. To už se ve straně nediskutovalo. Za jiný názor následoval trest. „V mém případě to bylo v roce 1969 exemplární vyloučení. Po stranických čistkách jsem taky musel odejít z funkce hlavního zootechnika, kam mě nominovali za výborné pracovní výsledky. Následoval bojkot voleb, pár měsíců na to podpis Charty 77. Tak nějak ve zkratce vypadaly moje první politické aktivity,“ upřesňuje Hradílek.

Dětství, stranické angažmá za studií

Jako malý chtěl mít vlastní zoologickou zahradu. Táhlo ho to do přírody, ke zvířatům. Zřejmě dědictví po předcích, rodiče z matčiny strany měli hospodářství.

„Já jsem sbíral ještěrky, sledoval ptáky, staral se o králíky,“ popisuje Tomáš Hradílek. Bylo jasné, že se přihlásím na zemědělskou školu. „Uvolněná šedesátá léta mě zastihla na vysoké škole v Brně. Tehdy došlo k zásadnímu formování mého pohledu na svět. Hltal jsem literaturu ze Sovětského svazu, Solženicyna a dalších spisovatelů. Vnímal jsem tendence zbavit se stalinismu, nastoupit novou cestu. To mě oslovilo. Plný ideálů jsem se stal nejprve kandidátem a pak členem KSČ. Rozhodnutý, že stranu změním, zevnitř,“ dodává.

Alexandr Solženicyn v roce 1994 po návratu z dvacetiletého vyhnanství

„Až, mnohem později jsem naznal, že to byla chyba. Ale nelituji, naučil jsem se říkat své názory, dostal jsem tu správnou občanskou kuráž,“ říká.

Vojna, okupace, normalizace

Šok přišel s okupací, příchodem vojsk Varšavské smlouvy. „Rok 1968 jsem prožíval hodně intenzivně. Shodou okolností jsem tehdy byl na vojně v Žižkových kasárnách v Olomouci,“ vzpomíná Tomáš Hradílek.

„V noci jsme dostali rozkaz připravit plochu na přistávání ruských letadel. Bylo mi jasné, že s okupací se nikdy nesmířím,“ vzpomíná. Stále ale věřil, že se situace obrátí. „Že přijde mezinárodní solidarita, že lidé kolem Dubčeka věci změní,“ říká.

Přestože se netajil protisovětskými názory a podle některých názorů i protisocialistickými, ještě v roce 1969 ho zvolili předsedou základní organizace KSČ na lipenském pracovišti. Funkci vzal. Pořád věřil, že něco může změnit. „O půl roku později jsem požádal o vyloučení ze strany, jako jeden z prvních na okrese Přerov,“ dodává. To už byl u moci Gustav Husák.

Léta odporu a sledování

Tomáš Hradílek tušil, že politické postoje a vyloučení ze strany poznamená i jeho slibně nastartovanou pracovní kariéru. „Nestalo se tak hned, ještě do roku 1974 jsem působil ve funkci hlavního zootechnika v JZD Týn nad Bečvou. Povýšení přišlo za mé výborné pracovní výsledky,“ říká.

Brno, srpen 1968

„Pak přišly stranické prověrky. Člověk s protisovětskými a protirežimními názory podle nich už nemohl vést lidi. Odvolali mě, stal jsem se referentem zásobování. Citlivě jsem vnímal, jak lidé kolem upadají v letargii, smiřují se s normalizací. Nechtěl jsem se chovat jako většina, strkat hlavu do písku. S ženou jsme se dohodli, že nepůjdeme k volbám. Jako jediní v Lipníku nad Bečvou. Byla z toho aféra. Jedni nás měli za blázny, jiní za podivíny. Lidé se nám začali vyhýbat, naopak jsme se dostali do hledáčku STB,“ připomíná rok 1976.

Charta 77, vysoká politika

O Chartě se Tomáš Hradílek doslechl z Hlasu Ameriky. Navázal kontakty se signatáři, listinu podepsal. Stal se členem kolektivu mluvčích Severomoravského kraje. To už opustil družstvo, skončil u těžké fyzické práce na pile. Jeho dům byl nejsledovanějším v okolí, v bytě měl nainstalované odposlechy. Přišel rok 1989.

„Pro mě byl hektický. Spoluzakládal jsem občanské fórum v Ostravě, řešil jsem spoustu věcí. Pořád někam jezdil. Ještě v prosinci jsem byl kooptován do Federálního shromáždění. Byl jsem mezi prvními, kteří volili Václava Havla prezidentem,“ říká s úsměvem.

Jan Princ, Michal Kričfaluši, Tomáš Hradílek, Milan Hořínek

Ve vysoké politice se dostal až do křesla ministra vnitra vlády České republiky. „Když přišla nabídka, byl to šok, svoji roli sehrála i ctižádost. Brzy jsem věděl, že jsem přecenil síly. Hlavně fyzické, ale i odborné. Byl to omyl. Neměl jsem pro funkci předpoklady. Šlo mi o zdraví. Prožíval jsem největší krizi,“ trpce dodává.

Přišel dobrovolný konec ve vysoké politice. „Vrátil jsem se domů, k manželce, která mě vždycky podržela a taky ke splnění životního snu. K chovu akvarijních rybiček. Dnes, když na to vzpomínám, zažívám okamžiky štěstí. Že jsem se těch změn dožil. Bez ohledu na patálie v téhle zemi. Svoboda je k nezaplacení,“ uzavírá.

autor: zem
Spustit audio