Jak se rodí zvony

24. prosinec 2014

Zvonařské řemeslo patří k nejnáročnějším na světě. Skrývá se v něm řada dovedností, jejichž tajemství si staré zvonařské rody předávají z generace na generaci. A přece se v naší zemi narodil muž, který dokázal tajemství odlévání zvonů odhalit bez pomoci předků. Josef Dytrych z Brodku u Přerova odlil svůj první zvon 1. května 1950. Od té doby vyrobila zvonařská dílna nesoucí jeho jméno více než 7 600 zvonů a pilně se chystá na důstojné oslavy pětašedesátého výročí zahájení výroby v květnu 2015. S připomínkou neobyčejných osudů zvonařské rodiny Dytrychových přichází i Český rozhlas.

Po smrti Josefa Dytrycha v roce 1965 pokračovala v odlévání zvonů manželka Laetitie Dytrychová (1919-2006). V té době už byla brodecká dílna známá v celé zemi, protože se na ni obracela řada měst a vsí, v nichž byly kostely zbaveny zvonů při válečných kontribucích. Brodecké zvonařce pomáhaly při práci na výrobě zvonů i dcery Marie a Marcela. Tehdy začaly zvony putovat ze srdce Moravy i do zahraničí. V osmdesátých letech minulého století převzala rodinnou firmu pokračovatelka rodu Marie Tomášková-Dytrychová.

To už bylo každý rok v Brodku odléváno na 1 500 zvonů. Třetí rodinnou generací je zvonařka Laetitie Vránová-Dytrychová, které se podařilo rozšířit věhlas brodecké zvonařské dílny doslova do celého světa. Brodecké zvony zní třeba v japonské Hirošimě, americkém Texasu, ruském Jakutsku, kanadském Vancouveru, jihoafrickém Kapském Městě, v Austrálii, Itálii, Polsku, Rakousku, Německu, Švédsku, Irsku a dalších zemích. O dokonalosti umění brodeckých zvonařů a zvonařek svědčí řada unikátních výrobků. Jeden ze zvonů byl například odlit jako dar pro papeže Jana Pavla II. při jeho první návštěvě u nás, brodecké zvony visí v nejslavnější katedrále naší země – v chrámu Sv. Víta v Praze, a v Brodku byl odlit i největší zvon, jaký kdy byl v naší zemi vyroben od konce první světové války.

Zvon pro Jan Pavla II.

Tento mohutný zvon jménem Urban o váze 3 400 kilogramů visí od roku 1995 díky Dytrychově dílně v bardějovské bazilice Sv. Egídia. Zakázku na lití mamutího výrobku si brodecká dílna vybojovala v konkurenci osmi renomovaných evropských zvonáren.

Život ve zvonařské dílně prakticky nikdy neutichá

V Brodku u Přerova je dnes k dispozici celkem pět slévárenských pecí, které odlévají nejen zvony, ale i další výrobky přesného lití. Tato moderní technologie umožnila rozšířit sortiment slévárny a nabídnout dokonale lité výrobky nejširší veřejnosti. V současné době může brodecká zvonárna zpracovat až 5 tun slitiny najednou. Každý den se tu odlévají mimo jíné i kovové svícny, svatební zvonečky, kliky, ozdobné předměty a prakticky všechno, co lidé potřebují. Největším divadlem je vždy samozřejmě odlévání zvonu. Tato vzrušující scéna byla popsána v knize Jak se rodí zvony, z níž připravil rozhlasovou četbu na pokračování s herečkou (doplnit jméno) pro stanici (doplnit název stanice) na (doplnit termín) režisér Michal Bureš. Čtení na pokračování bylo připraveno autorem tohoto článku podle vyprávění zvonařky Laetitie Dytrychové z roku 1997, kdy knížka Jak se rodí zvony vyšla.

Zvedání zvonu ve slévárně

V pekelné sluji

Od časného rána hučí v pecích moderní prosvětlené dílny oheň. Prostor se plní štiplavým kouřem, který stoupá z nazelenalých plamenů. Jejich jedovaté jazyky osvětlují tváře mužů v azbestových oblecích. Když jeden z nich pozvedne mohutný příklop, zasálá z roztopeného kotle nesnesitelný žár.

Poblíž postává nenápadná starší žena se světlými vlasy a skromným úsměvem. Tiše pozoruje pracovní ruch. Paní Laetitie Dytrychová, rodu věrná zvonařka, žena neobyčejného talentu a podivuhodného osudu. Už několik let užívá důchodu, ale bez zvonů nemůže být. Její životní příběh obsáhl úsek delší než tři čtvrtě století; delší polovina z něho byla zasvěcena zvonům.

Laetitie Vránová-Dytrychová s pomocníky

Dnes už k pecím v dílně své dcery Marie přichází jenom jako mlčenlivý divák. Samozřejmě i jako pomocník, ale sama nejlépe ví, že při odlévání zvonů smí vydávat pokyny jenom jediný zvonař. Je červnové pondělí a dílnu čeká mimořádně závažný úkol. Bude se odlévat veliký zvon o váze převyšující tři a půl tuny. Paní Laetitie je hrdá, že tuto náročnou zakázku získala právě její dílna. Vlastně dílna dcery Marie. Ale je v tom nějaký rozdíl? Vždyť na chystaném zvonu – stejně jako na více než třech tisících předešlých – budou stát tři slova: ULILA RODINA DYTRYCHOVA. A rodový zvonařský znak: snítka túje severské.

Zvonařská tradice

Při odlévání bude pomáhat deset zaměstnanců dílny a společně s dcerou Marií i vnučka Laetitie. Je symbolické, že na jedné z nejnáročnějších zakázek se bude podílet – i když nepřímo - celá rodina. Každý z lidí v dílně ví, co má dělat. Vládne tu sice napětí, ale nikoli zmatek. Každá tavba je originálem, protože neopakovatelným jedincem je i každý zvon. Svým rozměrem, tónem, velikostí, tvarem i vahou. Z tváří tavičů se lije pot. Vedoucí slévačů se postavil vedle pece. „Zastavit ventilátor,“ zní příkaz. Dílna tichne. Jeden z mužů sundává obratně z pece dvoudílný poklop. Pod ním se objevuje rozžhavená nádoba s rudou pokličkou. „Háček!“ vykřikne Marie. Její ruka tápe v prostoru jako ruka chirurga po sklapelu při operaci. Kdosi okamžitě přiskakuje a do natažené dlaně vkládá žádaný nástroj. Ve vteřině se odklopí víko nádoby, pod nímž se objevuje do ruda rozžhavená hmota.

Instalace zvonu na kostel sv. Michala v Olomouci

„Měď!“ zazní dílnou povel. Dva pomocníci rychle přistrčí bednu s měděnými střížky. Překlopení materiálu do nádoby s taveninou je dílem okamžiku. „Zavíráme!“ Dílnou opět zahučí ventilátor. Prostor je třeba zbavit štiplavého kouře. Marii hoří tváře, dlaně se jí chvějí, vzrušeně gestikuluje a rozkládá rukama. Maminka se ji snaží uklidnit, ale z rezolutních gest je zřejmé, že zvonařka není spokojena s rychlostí, jakou tavba pokračuje. „Už před hodinou jsme měli odlévat!“ stěžuje si v hluku ventilátoru. V jámě naplněné pískem zatím tiše odpočívá zvonová forma. Její vrchol s licím hrdlem vystupuje pouze několik centimetrů nad úroveň jámy. Malá Laetitie pokleká a kouskem dřeva pečlivě uhlazuje zrníčka písku, aby kolem ústí vytvořila úhlednou plochu. Pak se zvedá a pozorně sleduje pomocníky, kteří chystají hlínou vymazané licí kanálky. Jsou to vlastně dva žlaby spojené do tvaru písmene V – budou při odlévání soustřeďovat praménky z pěti pecí do společného hrdla.

Babička s pýchou sleduje, jak obratně si vede dcera i vnučka. V dílně nechybí ani Marcela s manželem Jiřím. Jsou tu všichni z jejích nejdražších. Všichni, kterým už před lety předala své zvonařské řemeslo. Teplota ve výhni přesahuje 1 300 stupňů Celsia. Už jenom vteřiny zbývají do začátku odlévání. Kolem pecí je živo a dveřmi dílny zvědavě nakukuje i bystrý zvonařský pes, severská malamutka Lasky. „Začneme,“ tiše říká Marie. Kdosi vypíná ventilátor a téměř okamžitě dílna tichne. Napětí dosahuje vrcholu.

Marie s vnučkou Laetitií při expedici

Vrátek jeřábu se začíná pomalu točit a kadlub s pomerančově rudou zvonovinou se překlápí. Pohyblivé pece se naklánějí stále víc nad jámu naplněnou pískem. Když hladina zvonoviny dosáhne okraje nakloněných nádob, pomocníci obratně přisunou licí žlábky. Do ticha zabublá žhavý kov. „Lijeme!“ křičí Marie. Ve žlábku se objevuje tenounký proužek žhnoucí slitiny. Jasně červená barva ozařuje tváře všech přítomných. Rozžhavený kov teče dvěma proudy do licího otvoru. „Pozor, pravý proud je příliš prudký! Dávejte pozor!“

Kovovými hráběmi pomocníci přehrazují tekoucí kov. Brzy se oba prameny uklidňují a žhavá slitina zvolna mizí s temným bubláním v otvoru. Jak to asi v této chvíli vypadá v dutině sevřené formou? Tam musí panovat učiněné peklo. Vždyť mezera, do níž bude stěna zvonu ulita, činí v nejširším místě pouhé centimetry! Kov se do ní bude muset směstnat, aniž forma praskne. Nelítostný souboj mezi vypálenou hlínou a žhavým kovem.

Okamžiky před vyvrcholením

V těchto vzrušujících vteřinách se završuje mnohatýdenní mravenčí práce. Pryč jsou dny naplněné pečlivým formováním budoucího zvonu, hodiny trpělivé práce se zdobením reliéfů, a všechny drobné úkony, které musí zvonař vykonat před litím. Teď jde opravdu o všechno. Desítky let hledání, stovky bezesných nocí, okamžiky plné obav a starostí – to všechno se soustřeďuje do několika desítek vteřin. Ale ať bude výsledek tavby jakýkoli, jedno je jisté: matku s dcerou a vnučkou spojuje stužka tak pevná, že ji nepřetrhne ani největší nezdar.

Svěcení zvonu

Jasně rudá zvonovina bublá v otvoru stále zřetelněji. Zpočátku jako temně burácející bouře, s přibývajícími vteřinami stále jasněji a jasněji, jak žhavý kov naplňuje formu. Slitina vyplní i nejmenší skulinku v mezeře mezi stěnami formy. Marie řídí tavbu jednoduchými povely. V jejím hlase nechybí vzrušení. Celá se chvěje a třese, ale ze všech sil se snaží ovládat, aby se strach o výsledek tavby nepřenesl na pomocníky. Ti se v dýmu a rudé záři pohybují dílnou jako bytosti z jiné planety. I paní Laetitie má obličej plný napětí, ale snaží se tvářit klidně. Tiše přistoupí ke své dceři a zezadu se dlaní jemně dotkne jejího lokte. Připomíná to chlácholivé gesto porodníka při porodu: jsem tady, připravena pomoci. Marie je ovšem tak vzrušená, že si toho sotva všímne. A vnučka Laetitie jen s úžasem pozoruje, jak její mamince vstupují do očí slzy.

Konečně tavenina mírně vystříkne nad hrdlem licího otvoru. „Zastavit!“ ozve se povel. Nádoby se okamžitě naklánějí zpátky a proud zvonoviny se přerušuje. Je odlito. „Děkuji,“ pronáší Marie do ticha. „Děkuji všem za dobrou práci.“ Matka, dcera a vnučka se objímají. Forma je naplněna třemi a půl tisici kilogramy ušlechtilé slitiny. „Prosím všechny, kdo v dílně nemají co dělat, aby ji poustili. Zvon teď ponecháme o samotě,“ pronáší zvonařka vážným hlasem. Zní to, jako by právě na tomto posledním požadavku závisel úspěch díla. Taviči i diváci mlčky vycházejí vraty z temné dílny do slunného dopoledne. Jeden z mužů se unaveně opírá o veřej. Je zcela vyčerpaný. Rozhalil si azbestový kabát, pod nímž vyčuhuje promočená košile. Sípavě oddechuje.

Kdosi přinesl tácek se skleničkami ostrého pití. Je třeba tavbu maličko oslavit. Zrodil se nový zvon. „Ať zní na věky!“ tiše říká paní Dytrychová. Skleničky ťuknou a slivovice mizí ve vyprahlých ústech. Je po všem. Za dveřmi dílny, v setmělém a ztichlém prostoru, v jámě naplněné nejjemnějším pískem, beze svědků, zatím odpočívá mohutné tělo zvonu. Ušlechtilé dílo je ještě rudé barvou žhavého kovu, zvon by ještě nedokázal křišťálově znít, ještě je horký jako saharský písek, ale už má pevný tvar, ničím nezměnitelný a zcela trvalý, se všemi ozdobami, reliéfy a nápisy. I se snítkou túje severské.

Paní Laetitii se rosí oči, a když pohlédne zpátky do dílny, jako by kdesi v tmavých cárech kouře nad vychládajícími pecemi spatřila tvář svého manžela. Tak by si to přál, napadne ji bezděčně a hřbetem ruky osuší zvlhlý obličej. Dytrychovi to dokázali.

S životním osudem zakladatelky světově proslulé zvonařské dílny v Brodku u Přerova - Laetitie Dytrychové se setkáte po pět večerů, počínaje 24. prosincem, vždy od 18:05 hodin. Příběh Z pamětí zvonařky napsal Milan Švihálek, v úpravě a režii Michala Bureše účinkuje Hana Maciuchová.