Jak uchvátit publikum
Inaugurační koncert Alexandra Liebreicha jako nového šéfdirigenta SOČR se stal událostí, na kterou se bude dlouho vzpomínat. Dosáhli společně takového stupně přesvědčivosti a souznění, který zahýbal s pořadím pražských těles.
Míra dokonalosti a samozřejmost vhledu do hudby byla patrná od prvních do posledních tónů. Byli jsme svědky bezchybné a současně uvolněné hry, vystižení kontrastů a mnohotvárnosti, nalezení nových pohledů, elegantního vyřešení proporcí a osvětlení průběhu skladeb. Liebreich neustále rukama podněcuje proměnlivost, ale zůstává noblesní. Ouvertura k Weberově opere Oberon měla krásně vypracované detaily, ať už v modelaci tvarů, nebo v proměnách temp. Měla lehkost, eleganci, mix klasicismu a raného romantismu...
Orchestr už v tomto čísle hrál nad své běžné poměry. Hobojový koncert Richarda Strausse z roku 1945 je dílem neoklasické čistoty, pozdně romantické citovosti a rafinované zvukovosti. Vilém Veverka ozdobil večer v naprosté shodě s dirigentem. Přinesli přes dvacet minut krásy - každým okamžikem jinak nasvětleného proudu invence. Nespočtem jemných nuancí učinili partituru mimořádně zajímavou. Sólový part nenechá hobojistu skoro vydechnout, ale Veverkova hra působí, jako by byla bez fyzikálních limitů. K posluchači se řinou stupňované porce melodií a opalizujících harmonií - stejně opojně jako ve Straussových operách. Sólistu, při hře téměř tančícího, byla radost pozorovat, i když nehrál. Dává se do služeb výjimečného umění, dozrál ve skutečnou osobnost. A Liebreich? Vede Straussův festival v Garmisch-Partenkirchenu. Pro skladatelovu apartní hudbu má hluboké pochopení.
Pro inaugurační večer vystavěl ambiciózní program, který orchestru dal možnost ukázat se v několikerém nasvícení. Musorgského báseň Noc na Lysé hoře je romantickým obrazem sabatu temných sil s pointou v ranním projasnění. Liebreich dospěl k až zběsilé realističnosti, která si nezadala s intenzitou dosahovanou těmi nejlepšími interprety v Berliozově Fantastické symfonii. Táhl doslova orchestr kupředu, ale bylo cítit, že to hráči přesně vnímají a jdou s ním.
To nejlepší na konec. Tarase Bulbu prý dirigoval Liebreich poprvé. Jeho vhled do partitury je ale obdivuhodný - nezatížený tradicemi a přesně nacházející podstatu hudby samorostlého autora. Jeho poetika dělá Janáčka romantičtějšího, ne jen úsečného. Ani lyričtější pojetí však nezamlčuje okamžiky skrytého dramatismu. Sečteno s objevnými detaily, to vše učinilo zejména ze třetí části strhující obraz.
Liebreich zvolil barvitý operní výklad skladby. A také se nebránil podchycení dobových příbuzností s Richardem Straussem. Skladbu vygradoval až překvapivě nově. Být cizinec, nově příchozí, a podat přitom v Janáčkově vlasti jeho hudbu tak, že vzbudíte úctu, uznání a úžas, to je mistrovský kousek.
