Jako kluk jsem viděl, že život umělce je tvrdý. Vztah k architektuře jsem si našel až přes její historii, říká Zdeněk Lukeš

20. duben 2022

Skrytých a neznámých míst je na Pražském hradě dodnes spousta, ovšem opravdovým skrytým pokladem je Plečnikova štola. „Tahle chodba spojující třetí nádvoří s Černínským palácem je technická stavba, která předběhla dobu,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš. S Markétou Kaňkovou ale ve Vizitce mluvil třeba i o inspirativním dospívání v sochařské rodině.

Zeptejte se ho na jakýkoliv funkcionalistický dům z okolí a on vám o něm řekne celou sadu zajímavostí. Zdeněk Lukeš žije architekturou každý den, na ulicích si všímá detailů, přemýšlí nad autory, kteří dané domy postavili, a často a rád o nich vypráví veřejnosti formou článků, fejetonů, knih, přednášek anebo procházek.

Zdeněk Lukeš: Praha Václava Havla. Průvodce po stavbách spojených s životem dramatika, disidenta a prezidenta

Ve Vizitce v souvislosti s pouličními detaily upozornil na tvorbu secesního architekta Osvalda Polívky (1859 – 1931), kterou spolu s fotografem Pavlem Hrochem zachytil v nedávno vydané knize nazvané Skrytá krása detailu – Pražské stavby Osvalda Polívky. „Jeho postava mě fascinovala, napsal jsem o něm dokonce i pohádku pro děti,“ usmívá se Zdeněk Lukeš. „Musel mít neuvěřitelnou fantazii, své secesní stavby zdobil příšerkami a fantaskními postavami. Jak jsem tak kolem jeho domů chodil, říkal jsem si, že by stálo za to se na ně zaměřit.“ Kniha by podle jeho slov měla odstartovat v nakladatelství Argo celou novou sérii.

Zdeněk Lukeš si do své Vizitky vybral jazzové skladby v podání Milese Davise či Davea Brubecka. Moderní jazz „odposlouchal“ od svého tatínka, vystudovaného sochaře a milovníka Vincenta Makovského, jenž rodinu živil jako autor nejrůznějších plastik. I maminka byla sochařka, ta se ovšem zaměřila na portrétní tvorbu a busty vyráběla pouze svým přátelům, zhusta nepohodlným komunistickému režimu. Bustu od Lukešovy matky má například na svém hrobě Milada Horáková.

Pane Stirlingu, na Hradě je bomba

V otcově ateliéru strávil malý Zdeněk mnoho hodin, nacházel se totiž v těsné blízkosti jeho školky. „Naši mě ráno poslali z bytu po schodech dolů do školy a odpoledne mě zase učitelky poslaly do ateliéru. Táta mi maloval knížky, na léto jsme pak jezdili do Opavy do domu mého dědy. Chodil jsem tam i do školy a zlepšoval si známky, které jsem si v Praze zase pohoršil,“ vzpomíná.

Čtěte také

Zdeněk Lukeš doma odmala viděl, jak těžké je uživit se jako umělec na volné noze a zůstat při tom věrný ideálům. Sám se aktivně zajímal o hudbu i filmy, tatínek mu ale nakonec doporučil, ať jde – i kvůli špatnému kádrovému posudku – studovat  raději architekturu. „Říkal mi, že architektura má k umění blízko. Mně se to ale blízké moc nezdálo, viděl jsem v tom spíš stavařinu. Vztah k architektuře jsem si nakonec našel přes to, co dělám teď,“ odkazuje ke své profesi teoretika, historika a pedagoga.

Navrhování se ve spolupráci s tatínkem věnoval jen krátce po škole, pak zakotvil v Národním technickém muzeu a po revoluci nastoupil na Pražský hrad. Nejprve byl členem kulturní sekce, následně památkového odboru. Ve Vizitce mluvil detailně o tom, jak Václav Havel toužil navázat na Masarykovský koncept Hradu otevřeného veřejnosti a s kolika inspirativními osobnostmi se díky tomu mohl setkat: sochař Jean Tinguely chtěl v Praze postavit sochu Golema, britský brutalistní architekt James Stirling zase odmítl opustit areál, dokud neuvidí všechny intervence Jože Plečnika i přesto, že na Pražském hradě byla nahlášená bomba.

Související