Jan Balabán: Světlana

Já nejsem pán textu, jen jeho účastníkem…

...řekl mi před třinácti lety Jan Balabán. Když si teď pročítám přepis našeho dlouhého rozhovoru, slyším intonaci téměř každé jeho věty. Zvláštní pocit, čtu a zároveň jej slyším. Ostatně určitě nejsem sama, komu se něco podobného děje, Jan Balabán měl velmi charakteristický projev.

V dubnu loňského roku uběhlo deset let od chvíle, kdy mimořádně talentovaný ostravský prozaik nečekaně odešel do literárního nebe. Se svými čtenáři se rozloučil posmrtně vydaným oceňovaným románem Zeptej se táty (Kniha roku Lidových novin 2010, Kniha roku Magnesia litera 2011), ale do literární historie se zapsal především silně autenticky působícími povídkami. Působivost Balabánových povídek spočívá v drobném triku. Prozaik si vypůjčil denní rutinu laborantů, vzal zvětšovací sklo a přímo pod něj strčil pár hodin, často jen několik desítek minut života svých hrdinů. A najednou viděl, jak je to lidské hemžení a pinožení neskutečně dramatické, bolestné a slavné. Ten trik vypadá jednoduše, ale pozor, kdo se přes ono kouzelné sklíčko neumí dívat, nevidí nic. To bylo jasné už v roce 2004, kdy se sbírka Možná že odcházíme stala Knihou roku v anketě Lidových novin a Jan Balabán za ni získal cenu Magnezia litera. O dva roky později vyšla další povídková sbírka s pandánovým názvem Jsme tady. Autor je v ní méně pozorovatelem a více účastníkem dějů, jakoby se ke svým marným hledačům pevných bodů více sklonil a opustil tak osvědčenou perspektivu. Ten drobný posun způsobil, že mu začalo záležet na tom, aby možnost volby a tedy naděje byla nepatrně větší než nulová.

Titul Možná že odcházíme byl pro mne především vyjádřením úzkosti, obavy, že něco zaniká. Určitá kultura, určitý druh citlivosti a určité téma, obsahovost, kterou jsme prožívali my, co jsme žili půlku života v totalitě a druhou půlku v tom, co přišlo po ní. Měl jsem obavu, že to, co nám bylo drahé a co bylo velmi podstatné, už nemá žádnou cenu. Ale pak se ten titul šířil dál v tom smyslu, zdali vůbec neodcházíme všichni jako lidé, zdali vůbec se neděje něco, co právě tuhle naši obavu o duši postaví naprosto na vedlejší kolej. Proto ty povídky většinou končily v naprosté katastrofě, v tom Hruškově (básník Petr Hruška) „nulovém stupni naděje“. Od té doby jsem psal dva roky další povídky a nerozpakoval jsem se napojit i prostřednictvím témat i prostřednictvím postav jednu sbírku na druhou. Já to nepovažuji za sbírky, spíš tak trochu za kapitoly stupně mého poznání. Takže titul Jsme tady, který mám rád a o kterém si myslím, že je minimálním vyjádřením lidské situace, je dalším krokem, další nohou položenou na jeden pevný schod.

Povídky Jana Balabána (je autorem celkem pěti povídkových knih) se postupně proměňovaly. Protáhly se, přibylo peripetií a sem tam probleskla nějaká naděje. Což do určité míry oplakali ctitelé balabánovské temnoty, které rozhodné autorovo prohlášení Jsme tady poněkud zaskočilo. Vedle motivů umírání a smrti, což koneckonců k psaní o životě patří, se přihlásil o slovo i motiv světla.

Ta cesta vedla od určité bazální nedůvěry, od určitého katastrofického pocitu, že věci jsou v háji na věky, ať už dělám, co dělám, k určité důvěře v hodnotu lidského života. Dospíval jsem postupně k přesvědčení, že Člověk prožívá dramatický příběh. Že jeho život není slet nesmyslných pohybů, že to není takové to existencionalistické marné škubání se s perspektivou smrti, ale že jsou to uzlové okamžiky a body, které mají nezadatelnou hodnotu.

Myslím, že na člověku právě proto, že je smrtelný a právě proto, že je konečný, je naložena určitá odpovědnost a z té odpovědnosti plynoucí i sláva toho, když něco probojuje, prožije a nalezne z toho východisko nebo v tom nalezne krásu. Kdyby měla trvat malinkou chvíli. A že to jsou momenty podstatné, že to je to bytí tady, kdy je člověk najednou intenzivně přítomen.

Kdyby tento svět Jan Balabán předčasně neopustil a kdybychom my, pozůstalí, nežili v pandemických časech, slavil by 29. ledna v některé z ostraostravských hospod 60. narozeniny.