Jan Januš: Důvěra v právní systém se v roce 2019 snížila. Kvůli Zemanovi, Babišovi i nevyřešené minulosti

Tak tedy: z právního pohledu byl rok 2019 dost prováhaný, plný čekání a reputačně také značně zničující.

Čtěte také

Jan Januš: Přesuny Šámala a Dörfla rozhýbou celou justici. Nové funkcionáře musíme kontrolovat

Pokud jde o nové zákony a další právní předpisy, moc jsme se ani v těch vysloveně plánovaných neposunuli. To, že nevznikly, by sice na jednu stranu nemuselo být zase až tak na škodu, protože legislativy máme v České republice příliš, na druhou stranu bychom ale právě mnohé z těch, o kterých bude řeč, skutečně potřebovali.

Ať již jde třeba o nové procesní kodexy, podle kterých by mohly české soudy rozhodovat moderněji, rychleji a účinněji, nebo o zákon o hromadných žalobách, který se připravuje tak dlouho, že ho už legislativci stihli i přejmenovat. Nyní se totiž nazývá „o hromadném řízení“.

Samozřejmě najdeme i v roce 2019 několik výjimek z řečeného. V tomto ohledu můžeme jmenovat zejména novelu insolvenčního zákona, významně rozšiřující možnosti předlužených lidí, jak svou situaci vyřešit. Je to ale spíše výjimka potvrzující pravidlo.

Ne zrovna v optimální kondici

Zároveň to ale neznamená, že by se ve Sbírce zákonů neobjevily jiné právní předpisy. Ve chvíli, kdy jsem připravoval tento komentář, jich jen za rok 2019 bylo 340 v řadě. Navíc zcela jistě nešlo o číslo finální. V posledních prosincových dnech totiž tradičně vychází ještě množství vyhlášek.

Čtěte také

Jiří Pehe: Česká justice zatím v ohrožení není

Dejme si tato dvě fakta dohromady. Klíčové zákony sice nevznikly, Sbírka zákonů se ale i přesto rozšířila o stovky právních předpisů. Nic o devalvaci a zbytečném zmohutnění práva a také regulace, o kterých i tady často mluvíme, nevypovídá přesvědčivěji.

Pokud se pak podíváme na personálie v českém soudnictví a obecně v prostředí spojeném s právním systémem, zjistíme, že do nich silně promlouvala politika. I v poměrně odborných či stavovských otázkách tak vyčnívaly animozity, které vzbuzují zvláště prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš. Také jsme znovu poznali, že jsme se stále ještě jako společnost nevyrovnali s naší předlistopadovou minulostí.

Na jakých událostech z roku 2019 můžeme tato tvrzení ilustrovat? Tak třeba: V dubnu došlo k výměně ministra spravedlnosti Jana Kněžínka za Marii Benešovou – to se řadě lidí, právě kvůli premiéru Babišovi, nelíbilo a stále nelíbí. Negativní nálady provázely také neúspěšnou snahu prorektora Univerzity Karlovy a jinak respektovaného profesora ústavního práva Aleše Gerlocha stát se ústavním soudcem.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Popis pnutí kolem justice

To kvůli prezidentu Zemanovi a historickým otazníkům spojeným s jeho minulostí. Jen tyto dvě výměny, kdy vlastně k jedné ani nedošlo, české právní prostředí extrémně zpolitizovaly, a i když k tomu nebyl věcný důvod, v emoční rovině se pro některé lidi i zcela znevěrohodnily.

Právě tyto lidi, kterým začalo být na českém právu něco divného, v jejich vnímání jen utvrdily tanečky kolem trestního stíhání Andreje Babiše, svědectví bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy o chapadlech Hradu, která se sápají po justici, nebo prezidentovo otálení se jmenováním nového předsedy Vrchního soudu v Praze Luboše Dörfla.

Z hlediska veřejného mínění tak české právo není, a ani nemůže být, po roce 2019 zrovna v optimální kondici. Do nového roku si tak přejme, aby se to zlepšilo. Protože čemu jinému bychom měli v demokratické zemi věřit než právě právnímu systému.

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz