Jana Šrámková: Recruitment hořícího keře

17. červenec 2018

Moje první výplata byla pětikoruna za to, že jsem na chodbách našeho kostela otírala ze štaflí temné dužnaté listy starých fíkusů.

Od takové chvíle až po podpis první pracovní smlouvy na dobu neurčitou se lidským životem obvykle táhne období příležitostných prací.

Ze svých brigád nejvíce vzpomínám na tu, kterou jsem odmítla a nedělala ji, přestože šlo o nejlépe zaplacenou studentskou práci, o jaké jsem tehdy slyšela. Akorát byla na špatné adrese, totiž – nic nekalého ani nemravného – ale mladá gymnazistka byla idealistka. A když daná firma produkuje škvár a kýč, tak i když by šlo o pár týdnů v kanceláři, nechci mít přece navždycky takovou položku v životopise.

Má tehdejší představa profesního životopisu kopírovala model trestního rejstříku, tedy čehosi, co se na vás dá dohledat, na co nemáte vliv a táhne se to s vámi. Dnes se tomu směju, když denně zakopávám o tuny dobrých a ještě lepších rad, jak sestavit, vyšperkovat a prezentovat svůj životopis, aby působil pro různé příležitosti co nejefektněji.

Téma je to skutečně populární. Nedávno jsem zkoušela vyhledávat na internetu informace o životopisných divadelních hrách, ale jakmile do vyhledávače vpustíte magické slovo biografie, zaplaví vás taková tsunami textů a videí, jak na CV, že se pod ní ničeho nedopátráte.

Vybavil se mi u toho snažení záznam jednoho fascinujícího náboru, dnes bychom řekli recruitmentu, z jedné prastaré knihy. Pravda, jde o přijímací pohovor dost nestandardní, a to zdaleka nejen proto, že je práce adeptovi naopak nabízena a je to on, koho headhounter na druhé straně stolu musí přesvědčit práci vzít.

Tedy na druhé straně stolu, aby toho nebylo málo, onen specialista na lidské zdroje tu promlouvá z hořícího keře a ten, o jehož CV běží, si během pohovoru zouvá obuv, protože půda, na níž stojí, je svatá. Zní to divně? No nesmějte se, i vám se při výběrovém řízení může v rámci assessment centra přihodit leccos, nemyslete.

Pointa příběhu je ale už jednoduchá, uchazeč Mojžíš je požádán, aby vyvedl národ Izrael z otroctví v Egyptě. Po čtyřech stech letech je načase hledat svobodnou zemi. A s faraonem to vyjednáš a přesun několika set tisícového národa zorganizuješ ty, Mojžíši.

Mojžíšovi se to nezdá, sympaticky pokorně namítá – Kdo jsem? Přesvědčovací strategie se v ten okamžik hořícímu keři přímo nabízí, je to nahrávka na smeč. Kdo jsi, Mojžíši? Jsi jeden z nich, jsi rodem Izraelec, takže za tebou půjdou, vezmeš to přes bratrství.

A současně jsi vyrostl na egyptském královském dvoře, kdo jiný zná kulturu a fungování dvora, kdo zná, kudy vedou struny moci, aby na ně mohl šikovně hrát? A na konec, Mojžíši, ta poslední položka tvého životopisu, dlouhé období v samotě pouště, meditace u stáda, klid a vnitřní moudrost, za tím dnes jezdí manažeři do Indie, Nepálu, to je k nezaplacení! Kdo jsi Mojžíši? Podívej se do svého CV. Jsi náš člověk.

Hořící keř ale volí jinou strategii. Med kolem pusy nikomu nemaže. Na lidskou veskrze antropocentrickou, tedy na sebe a okolnosti lidského života zaměřenou otázku, odpovídá jinudy. A - jak se na hořící keř hodí - božsky. Kdo jsi? Já budu s tebou. Hospodin promlouvající z plamenů nezvyšuje Mojžíšovi sebevědomí, neuplácí ho benefity, nepovzbuzuje jedinečností každého člověka, nevynáší jeho schopnosti, vzdělání, talent ani kreativitu.

Někdy je možná prostě řešením klást otázky na vyšších místech, neřkuli na svatých místech, s bosýma nohama. Třeba se dočkáme méně přízemních odpovědí než v poučkách jak se blýsknout v životopise. Odpovědí urážejících ješitnost, ale přinášejících pokoj a odpočinutí. Kdo jsi, Mojžíši? No a. Zvedni oči od špiček bot. Já budu s tebou.

autor: Jana Šrámková
Spustit audio