Je čest potřást si rukou s královnou, říká Michal Kadlec k úspěchu svého otce Miroslava z Eura 1996
Oba si zahráli Bundesligu. Od dob Miroslava se ale fotbal značně proměnil. „Za nás se hrál víc fotbal a nedělala se z toho taková věda. Ale ani jsme nebyli tak zaplacený,“ srovnává Miroslav. „Fotbal jde neustále dopředu, je to rychlejší, mediálnější, člověk je víc na očích. Ale třeba ta rychlost mi vyhovuje,“ říká Michal.
Miroslav Kadlec reprezentoval Československo, později Českou republiku, jako kapitán dovedl své mužstvo na Euru 1996 k fantastickému druhému místu. Od 90. let hrál Bundesligu. V německé lize se podařilo hrát i jeho synovi Michalovi a oba jsou za tento úspěch rádi.
Potřásl si rukou s královnou
Miroslav se účastnil Eura 1996 v Anglii, kdy Česká republika zaznamenala fantastický úspěch a odvezla si stříbro. „Už to, že jsme byli ve finále, byl zážitek, ale měli i to štěstí, bez kterého by to nešlo.“ Byl to právě Miroslav, kdo proměnil rozhodující penaltu k postupu do finále. Cenu pak přebíral z rukou královny Alžběty.
Michalovi bylo v té době dvanáct let. „My jsme byli doma, táta v Anglii, v tu dobu si ani neuvědomíte, jaký to byl úspěch a co to znamená pro něj i pro Českou republiku. Až časem člověku dojde, co je to za čest potřást si rukou s královnou.“
Miroslavova manželka hrála házenou, Michal se tak narodil ve sportovní rodině, a byl tak přirozeně veden ke sportu. „Táta mě určitě inspiroval, ale i mamka a dědové mají velký podíl, protože se mi v tomto věnovali. Zkoušel jsem i jiné sporty a jsem rád, že jsem se rozhodl u fotbalu zůstat,“ říká Michal.
Pravák, nebo levák?
„Od 90. roku jsme byli v Německu. Michal hrál za žáčky a už tam bylo vidět, že něco umí, dává góly a ostatní si ho hlídali. Ale bylo to vyloženě na něm,“ dodává Miroslav. S tátou se mohl radit a toho si cenil. „Byl kritický, ale bylo to míněné tak, abych se zase zlepšil. Na chválení byli dědové, to zase bylo skvělý na duši.“ Miroslav přiznává, že v té době se mohlo na děti řvát a dát jim i pohlavek, a řvaní tak bylo na denním pořádku.
Zásadní rozdíl mezi otcem a synem tu je – Miroslav je pravák a Michal levák, což může být někdy určitá výhoda. „Úplně zásadní vliv to sice nemá, ale leváků je míň, a když nadprůměrně kope levou stranu a nemusí jít přes nohu, tak tam určitě výhoda je,“ vysvětluje Miroslav. „Někteří trenéři si vyloženě zakládají na tom, aby na levým beku hrál hráč, který má silnější levou nohu. Ale pokud neumíte hrát fotbal, tak je to na nic,“ směje se Michal.
Návrat kvůli češtině?
Pocházejí z Uherského Hradiště, kam se z Německa zase vrátili. „Měl jsem sice nabídku na prodloužení smlouvy, ale Michal se nechtěl učit česky, pořád mluvil německy a manželka už to nedávala. Každých půl roku jsme sem jezdili, musel dělat vyrovnávací zkoušky. Ale já už se chtěl vracet taky. Doma jsme mluvili česky, ale děti nám odpovídaly německy.“
Michal se vracet nechtěl, měl v Německu kamarády, fotbal, školu a všechno bylo zaběhnuté. Česky se musel naučit znova. „Diktáty pro mě byla smrt. Číst, psát, počítat jsem se vlastně učil v němčině.“
Miroslav je na svého syna pyšný, děti slavných fotbalistů to nemají jednoduché, zvlášť když chtějí jít v jejich stopách. Jak to vnímal Michal a přemýšlel už o konci kariéry? Jak srovnává český a německý mládežnický fotbal? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.