Jesenická hranice ve staletích rozdělovala i spojovala lidi žijící kolem ní

Hranice na Jesenicku se zdá být neotřesitelnou skutečností, pravdou ovšem je, že ještě před 300 lety bylo Jesenicko zcela vnitrozemským krajem. Změnila to až prohraná válka Marie Terezie s pruským panovníkem Fridrichem II. Daní za tuto prohru bylo odstoupení velké části Slezska ve prospěch pruského království.

A tak se v roce 1742 začala na Jesenicku vyměřovat hranice. Zatímco na západě vedla po hranicích někdejšího kladského hrabství na hřebeni Rychlebských hor, na severu kraje vznikla hranice zcela nelogicky. Rozdělila nejen Slezsko na dvě nestejně velké části, ale také některé obce a dokonce i pozemky některých majitelů. Nezřídka se tak stávalo, že sedlák měl dvě třetiny polí v Rakousku a zbytek v Prusku. Rozdělené obce jako jsou Hoštice, Bílá Voda a další můžeme koneckonců vidět na jesenických hranicích dodnes.

9 fotografií

Přes vznik hranice byla tato v následujících letech poměrně běžně prostupná. Jezdilo se za obchodem, za vzděláním i za zábavou. Napomáhalo, že se na obou stranách hranice mluvilo stejným jazykem a lidé se znali a byli často dokonce spříznění.

Tento stav trval až do konce 30. let 20. století. Nacistický režim v Německu se významně vymezoval proti československé vládě, rostlo pašování zakázaných tiskovin a dokonce i zbraní. I proto byla hranice stále střeženější.

Po obsazení pohraničí nakonec zmizela na čas hranice zcela. Obě strany Slezska přináležely k Německé říši a pohyb byl volný. Změnil to až v roce 1945 konec války, kdy se postupně mělnily nejen hranice, ale také národy, které na jejich obou stranách žili. Vysídlení Němců z pohraničí a dosídlení zdejších krajů ze všech koutů republiky i z Rumunska, a také posunutí Polska až k Odře znamenalo, že okolo hranice žili lidé, kteří se nikdy neviděli a neměli k sobě žádný vztah. Po pohraničních sporech, které rázně utnuly sovětské orgány, se hranice začaly střežit a na dlouhou dobu byly téměř neprostupné.

Za covidové pandemie se hranice u Velkých Kunětic opět na čas stala střeženou a neprostupnou|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Situace se začala přece jen měnit v 60. a pak hlavně v 70. a 80. letech. Hranice byly stále neprostupné, jejich střežení už se však přece jen sem tam dalo obejít. Opět se zde pašovalo – z ČSSR například Sunar, z Polska hudební nosiče a někdy i elektronika.

Ve druhé polovině 80. let 20. století se mění náplň kontrabandu. V Polsku, kde už působila Solidarita a bylo přece jen o něco volněji, se do českých zemí začala dostávat zakázaná literatura, dokumenty a někdy dokonce i rozmnožovací stroje. Začali se potkávat také představitelé disentu z obou stran.

Na Borůvkové hoře, v okolí Koníčku či na Králickém Sněžníku se tak potkávali například Václav Havel, Adam Michnik, Rudolf Bereza a další.
Přímo z místa

Původně se tato setkávání odehrávala v Krkonoších, vzhledem ke vzrůstajícímu zájmu pohraničníků i StB hledali představitelé opozice jiná místa k výměně zboží i ke vzájemným setkáním. Volba padla na tehdy téměř zcela opuštěné Rychlebské hory. Na Borůvkové hoře, v okolí Koníčku či na Králickém Sněžníku se tak potkávali například Václav Havel, Adam Michnik, Rudolf Bereza a další. Setkání umožňovala koordinovat požadavky opozice vůči komunistickým vládám.

Vše změnily vstupy do EU a Schengenského prostoru

Ani po listopadu 1989 se bohužel jesenická hranice zcela neotevřela. Sice vznikly nové hraniční přechody, kromě běžných i ty turistické, hranice však byly i nadále střeženy. Vše proměnil až vstup obou zemí do Evropské unie a zejména do Schengenského prostoru. Uvolnění režimu na hranicích umožnilo lidem z obou stran lépe se poznávat. Nebylo to však jednoduché, léta restrikcí způsobila, že se přes geografickou blízkost vlastně vůbec neznali. A tak mnohdy docházelo i k nedorozuměním, které vzájemným vztahům spíše škodila.

Přesto však množství kontaktů mezi obyvateli obou stran hranice vede k bližšímu poznávání, spolupráci, obchodu i přátelstvím.

Více prozradí další díl cyklu Přímo z místa Českého rozhlasu Olomouc.