Jeviště je náš druhý domov, říkají Monika a Valerij Globovi

„V opavském divadle, kde teď působíme, nejsou diváci na balet tak zvyklí jako v Olomouci. Nemáme tam čistě baletní soubor, jsme součástí opery, ale snažíme se každý rok nasadit jednu baletní premiéru,“ říká Valerij, který tam působí jako taneční pedagog.

Oba si jako děti balet vysnili. Moničina maminka sice nesouhlasila, chtěla z dcery mít učitelku anebo slečnu z kanceláře. Monika si ale tanec nakonec vydupala. Valerij zase začínal lidovými tanci, ale zároveň uvažoval i o kariéře bubeníka. „Dříve mě vzali na balet, tak bylo rozhodnuto.“ Buben doma momentálně nemají, ale paličky ano, k tomu navíc saxofon, který Monika dostala od Ježíška.

Jako sólisté baletu začali manželé Globovi spolupracovat s handicapovanými. Založili občanské sdružení Balet Globa. Už je to devatenáct let, během kterých připravili několik mimořádných choreografií. Na jevišti tančí zdraví lidé s vozíčkáři, lidmi s poruchami chování, zraku, kombinovanými vadami i mentálním postižením.

„Začínali jsme s dětmi, které s námi vyrostly. Jeden z našich přátel teď udělal doktorát,“ říká Valerij. Vrcholem jejich práce je každoroční představení Duše v pohybu v Moravském divadle.

Tančit se prý naučí každý, jen musí chtít

Každé poleno se podle jejich slov dá opracovat. „Záleží na pedagogovi, tanečníci mu musejí věřit. Je důležité si ke každému najít cestu. Musíte přijít na to, jak s tím kterým člověkem pracovat,“ shodují se.

Na otázku, jestli spolu oni dva jako manželé hodně a rádi tančí, okamžitě odpoví ano. „My celý život tančíme spolu,“ říká Valerij a pokračuje: „sáhneme na sebe a víme úplně přesně, co bude dál.“ Monika přiznává, že ne vždycky je to idylické: „Dokážeme se samozřejmě na jevišti pořádně pohádat, po jedné takové výměně názoru jsme třeba museli tančit Romea a Julii. Zvládli jsme to.“

Činnost s handicapovanými v Baletu Globa chtějí rozšířit, nabrat nové lidi a připravit celovečerní představení. V tom vidí svou taneční budoucnost