Jsem bojovník, říká Michaela Paclíková, která překonala rakovinu prsu

9. říjen 2017
Michaela Paclíková

Babička si nemocí prošla, když jí bylo padesát. Taky proto začala Michaela Paclíková s preventivními kontrolami dříve. A chodila pravidelně. V roce 2014 uslyšela po kontrolním mamografu větu, na kterou nezapomene: „Je tam nález.“

Zhroutil se jí svět, bála se, myslela na smrt. „Je to šok, připravit se na to nedá,“ vzpomíná. „Uklidnila jsem se v okamžiku, kdy se začalo něco dít. Plánovala se operace, léčba. Často jsem myslela na své čtyři děti a vnučku, uvědomila jsem si, že pro ně musím bojovat.“

Dlouho nebyla schopná o nemoci otevřeně mluvit. I do Mamma HELPU, organizace, která pomáhá ženám s rakovinou prsu a jejich rodinám, ji musela přivést kamarádka. „Dneska jsem jí za to vděčná. Našla jsem tam spoustu spřízněných duší. Z mnoha žen s podobným osudem se staly mé přítelkyně. Pravidelně se scházíme, organizujeme řadu akcí. A já v tom nejsem sama,“ vyjmenovává Michaela Paclíková. A vůbec jí nevadí dojíždění ze Zábřehu, kde žije, do Olomouce. Těší se, že třeba jednou vznikne pobočka v Šumperku.

Nemoc ji donutila změnit v životě spoustu věcí, včetně zaměstnání. Pracovala na Městském úřadě v Zábřehu jako kurátorka pro mládež. Dnes je asistentkou dvou třeťáků na Základní škole v Dubicku. Pořídila si zahrádku, začala psát. A věří, že se jí splní i další sny. “Všechno má svůj čas, učím se nespěchat,“ uzavírá Michaela Paclíková.