Justiční palác v centru Olomouce se začal stavět už na konci předminulého století. Dodnes slouží svému účelu
Každý den ráno, poté co zaparkuji auto, procházím cestou do práce kolem zajímavé budovy olomouckého Justičního paláce a vazební věznice. Není to sice zrovna místo, které bychom rádi navštěvovali, přesto, odhlédneme-li od jeho poslání, je to rozhodně zajímavá stavba, kterou bychom při návštěvě Olomouce neměli minout bez povšimnutí.
Budova okresního soudu a Vazební věznice zabírá celý blok ohraničený ulicemi Spojenců, Švermovou, Havlíčkovou a třídou Svobody. Zajímavé je i samotné místo, kde tuto budovu najdeme. Ještě před nějakými 130 lety bychom se z chátrajících hradeb olomoucké pevnosti dívali od divadla přes vodní strouhu do volného prostoru. Teprve po zrušení statutu Olomouce jako pevnostního města v roce 1886 byl v roce 1894 prostor odkoupen městem a známý rakouský architekt Cornillo Sitte zde naprojektoval olomoucký bulvár – dnešní třídu Svobody, která dostala jméno po nedávno zesnulém tehdejší starostovi Olomouce – ulice Josefa von Engla.
Později zde vyrostla řada výstavných a významných budov. Kromě sídel úřadů, bank či škol se zde objevuje také synagoga, evangelický kostel a v neposlední řadě i palác tehdejšího krajského soudu s věznicí.
Příprava stavby paláce byla podle projektu vídeňského architekta Alexandra von Wielemannse zahájena již v roce 1886. Dokončena pak byla v roce 1902. Justiční palác dostal podobu čtyřkřídlé budovy se dvěma vybíhajícími budovami do dvorní části. Na svou dobu účelně řešená budova, tvořená komplexem novorenesančních budov, se stala sídlem všech soudních institucí, které v Olomouci působily. Byly zde nejen soudy, ale i věznice, archivy a další justiční instituce. Soudní moc v této budově překonala všechny změny režimu.
Za II. světové války zde bylo státní zastupitelství, krajský a okresní soud, německý zemský soud a německá soudní věznice.
Po roce 1948 došlo k výrazné změně v organizační struktuře i charakteru soudnictví. Olomouc jako krajské město tehdy ale stále měla v této budově krajský soud.
K 1. červenci 1960 byl zrušen Kraj Olomouc a v budovách justičního paláce v Olomouci tak opět po delší dobu sídlil pouze okresní soud a věznice. Následně byly vyčleněny v paláci prostory pro krajský soud v Ostravě, pobočku v Olomouci.
Příliš se neměnila zamřížovaná část této budovy. Tu můžeme spíše tušit než vidět neboť se skrývá za vysokou zdí. Koukneme – li přes zeď, například z vyvýšeninky Čechových sadů, objeví se nám křídlo svými okny nezaměnitelně připomínající vězeňské objekty vybudované na přelomu 19. a 20. století. I když byla i věznice několikrát přebudována, v podstatě od roku 1902 slouží stále svému původnímu účelu. Od roku 1992 pak jako Vazební věznice pro zajištění výkonu vazby mužů a žen s odděleními pro výkon trestu odsouzených mužů s dozorem a výkon vazby mladistvých – jak tedy praví její internetové stránky.
Podíváte – li se na budovu soudu z parkoviště mezi divadlem a hotelem, zjistíte, že tato monumentální stavba je skutečně palácem se vším všudy. Kromě novorenesanční členité fasády ji zdobí věž s hodinami a v jejím masívu se nachází alegorická socha spravedlnosti. Co však můžete vidět přímo u vchodu, jsou dva monumentální pískovcoví lvi v nadživotní velikosti. V mých mladých letech jsme si u nich dávali sraz, a říkalo se, že se sejdeme u kocourů. V malém parčíku soudní budovy při Švermově ulici je mohyla s pamětní deskou se jmény tří příslušníků vězeňské stráže umučených nacisty.
A ještě jedna věc, když kolem chodíte denně, můžete sledovat, jak kvetou kolem soudní budovy vzácné a exotické stromy. Lahodně voní, i když těm, kteří se zde ocitnou díky svým skutkům, tato vůně asi příliš příjemná není. Na druhou stranu, bývalo hůř – staré olomoucké vězení si můžete prohlédnout ve sklepě kaple sv. Jana Sarkandera v Olomouci a kolo na lámání oudů vypadá mnohem hůř než ta nejstrašnější věznice.
Za svůj vznik vděčí snaze olomouckých měšťanů o rozvoj a modernizaci města a zbouráním hradeb, které to podmiňovalo. Slavnostní zahájení bourání hradeb provedl 5. června 1876 tehdejší starosta Josef von Engl (1872-96), symbolickým kopnutím krumpáče do zdiva Hradské brány, která stávala na současné ulici 1. máje, v místě před křižovatkou u hotelu Palác. Demolicí hradeb byla pověřena firma bratří Kleinů, jedna z největších a nejvýznamnějších firem na Moravě. Dekretem rakouského císaře Františka Josefa I. z 9. března byla učiněna dohoda o odkoupení uvolněného prostoru městem.
Zbouráním hradeb od Kateřinské ulice k Passingerovu mlýnu se započalo v r. 1904 a pak následovalo bourání z druhé strany Vodních kasáren k mlýnu. Z komplexu Terezské brány u které končila císařská silnice z Brna a Vídně, byla brána, jako památka na pevnostní architekturu ponechána na původním místě a její předbraní bylo přemístěno v r. 1898 ke vstupu do Smetanových sadů z Vídeňské ulice. Přestavba a využití uvolněného prostoru bylo prováděno podle projektu rakouského architekta Cornilla Sitteho, ale realizace celého projektu nebyla dokončena.
Byl vybudován první olomoucký bulvár s promenádní třídou, která dostala název podle starosty Josefa von Engla, který se nejvíc zasloužil o bourání hradeb a rozvoj města. U třídy Josefa z Englů Na východním okraji Smetanových sadů byla vystavěna na Vídeňské ulici a na třídě Spojenců řada reprezentačních vil. Po vzniku Československé republiky v r. 1918 byla olomoucká hlavní třída Josefa z Englů přejmenována na třídě Svobody, během desetiletí potom několikrát měnila svůj název, až po r. 1989 se opět její název symbolicky vrátil na třídu Svobody. V polovině 20. stol. byla zrušena a provedena kanalizace bývalé fortifikace Mlýnské strouhy a získal se tak prostor pro narůstající dopravu na jedné z hlavních olomouckých tříd.
Historie vězeňství v Olomouci je úzce spjata s vývojem soudnictví v moravském regionu jako celku. Již v první polovině 13. století vznikl v Olomouci za vlády Václava I. městský soud a královskou moc v něm reprezentoval fojt, který současně vystupoval jako hlava města. V Olomouci fojtův dům (fojtství) stával vedle kostela sv. Michala v místech dnešní základní školy Na hradě. Městské vězení – olomoucká šerhovna, šatlava s mučírnou – se nacházela oproti fojtství přes Šerhovní ulici (dnes část ulice Na hradě). Roku 1620 v ní byl vězněn a umučen Jan Sarkander, farář z Holešova, pro podezření ze zrady stavovských zájmů. Roku 1630 budova přestala sloužit svému účelu a stala se z ní kaple, pojmenovaná jeho jménem.
Kromě soudu městského zasedaly v Olomouci i soudy jiné. V první řadě to byl zemský soud. Zemský soud měl své sídlo v dominikánském klášteře na Michalském kopci. Dnes jsou v těchto místech budovy Teologické fakulty Univerzity Palackého. Po obsazení Olomouce Švédy v roce 1641 zemský soud v Olomouci již nezasedal. Zemské desky, na něž byly zapisovány spory mezi šlechtici, držiteli statků a svobodnými sedláky, byly odvezeny do Brna a zpět do Olomouce se již nevrátily.
V 18. a 19. století, kdy Olomouc byla vojenskou pevností, byly vězeňské cely umístěny v kasematech v prostoru hradeb, kde zasedal vojenský pevnostní soud. V těchto kasematech byl po nezdařeném útěku vězněn i francouzský generál Lafayette a v padesátých letech 19. století političtí vězňové, mj. též M. A. Bakunin a Karel Sladkovský.
V roce 1902 byla dokončena stavba budovy garnisonního vězení a soudu na Envelopě, v současné době se zde nachází sídlo vrchního státního zastupitelství. Vojenský soud začal v této budově úřadovat 1. března 1903. Za II. světové války v ní byla věznice olomouckého gestapa, které zde věznilo stovky českých vlastenců. V sedmdesátých letech tato neblaze proslulá olomoucká budova ustoupila výstavbě vysokoškolských kolejí, které se nacházejí v těchto prostorách dosud.
V roce 1850 se Olomouc stala sídlem nově zřizovaných státních úřadů politických, finančních a soudních. V rámci pevnostního města se pro ně nenašlo jiné umístění než v budově radnice, z níž se musely městské úřady vystěhovat do stísněnějšího Edelmanova paláce. Na radnici byl umístěn krajský soud, okresní soud a státní zastupitelství. Věznice byla roku 1845 postavena v místě někdejšího špitálu sv. Ducha, tj. v prostorách dnešního Muzea umění v Denisové ulici.
V roce 1886 byla podle projektu vídeňského architekta Alexandra von Wielemannse zahájena výstavba Justičního paláce v Olomouci, který byl dokončen v roce 1902. Stavělo se na místě jednoho z jižních opevnění a to necelých 200 metrů od historického jádra města s nejvýznamnější památkou, jíž je Sloup Nejsvětější Trojice zapsaný v roce 2001 mezi významné památky UNESCO. Tato na svou dobu účelně řešená budova, tvořená komplexem novorenesančních budov, se stala sídlem všech soudních institucí, které v Olomouci působily. Byly zde nejen soudy, ale i věznice, archivy a další justiční instituce. Za II. světové války zde bylo státní zastupitelství, krajský a okresní soud, německý zemský soud a německá soudní věznice.
Po roce 1948 došlo k výrazné změně v organizační struktuře i charakteru soudnictví. Dosavadní třístupňový systém byl nahrazen systémem dvojstupňovým, což znamenalo, že okresní soudy byly zřizovány v místech tehdejších regionálních územně-správních orgánů – okresních národních výborů a jejich působnost byla omezena na jejich obvod, zatímco krajské soudy byly zřizovány v sídlech krajských národních výborů a plnily funkci odvolací. Olomouc se stala po určitou dobu místem sídla krajského soudu. Nejvyšší soud měl sídlo v Praze.
K 1. červenci 1960 došlo k další reorganizaci územní správy. Byl zrušen Kraj Olomouc a v budovách justičního paláce v Olomouci tak opět po delší dobu sídlil pouze okresní soud a věznice. Krajské soudní a trestní instituce měly sídlo v krajském městě Ostravě. Tato situace přetrvala až do vzniku nových současných územně správních celků s tím, že Krajskému soudu v Ostravě – pobočka Olomouc, byly pro výkon svých funkcí vyčleněny určité prostory justičního paláce.
Od roku 1902 slouží i přes řadu stavebních a organizačních změn stále svému původnímu účelu a od roku 1992, kdy vešel v platnost zákon č. 555/1992 Sb. Zákon o vězeňské službě a justiční stráži došlo současně k transformaci někdejšího „Útvaru Sboru nápravné výchovy“ do podoby vazební věznice. Vazební věznice v Olomouci se stala institucí pro zajištění výkonu vazby mužů a žen s odděleními pro výkon trestu odsouzených mužů s dozorem a výkon vazby mladistvých.
Třída Svobody, jedna z hlavních olomouckých ulic se nachází v západní části historické části Olomouce, jen několik desítek metrů od olomouckých hlavních náměstí na jedné straně a na druhé pár desítek metrů od největšího olomouckého parku – Smetanových sadů.
Většina olomouckých obyvatel i příležitostných návštěvníků touto třídou projde nebo projede, aniž si všimne většiny drobných památek, které najdete po celé její délce. V severní části třídy Svobody je náměstí Národních hrdinů s několika budovami, které zdobí různé plastiky a reliéfy. Před vchodem do zdravotnického zařízení SPEA, bývalé Okresní nemocenské pojišťovny z r. 1927, vybudované podle projektu Jindřicha Kumpošta, najdete dvě sousoší. Naproti přes ulici Legionářská, na budově DPMO najdete nad vchodem tři sochy a na budově několik reliéfů. Na rohu Sokolské ulice je secesní budova bývalého kina Edison z roku 1911.
Jižním směrem na západní straně třídy Svobody je průhledem ulicí na Kollárově náměstí vidět Theimerova kašna z let 1968-9 od architekta T. Černouška a sochaře I. Theimera, kterou zhotovil sochař J.Stárek. Za Kollárovým náměstím na tříděSpojenců je budova Sportovní základní školy. Sochy se na vás dívají i z horních pater budovy Čedoku.
Na rohu sousední budovy, bývalé bance, nyní Vědecké knihovně je pamětní deska literárního vědce a kritika dr. Bedřicha Václavka, umučeného v koncentračním táboře v Osvětimi. Vedle Vědecké knihovny je německý luterský evangelický kostel z let 1901-1902, v Olomouci známý pod názvem "Červený kostel", dnes využívaný jako depozitář Univerzitní knihovny UP. Za kostelem byla postavena v novogotickém slohu budova fary. Vlevo od evangelického kostela je budova KB, původně filiálka Národní banky, postavená v r. 1934 se sochami nad vchodem od olomouckého sochaře Julia Pelikána a Rudolfa Březy z Prahy. Největším palácem na třídě Svobody je budova Okresního soudu s Vazební věznicí, postavená v letech 1896 – 1901 , kterou střeží dva obrovští lvi na podstavci a vše sleduje z niky ve věži alegorická socha Spravedlnost. V předzahrádce soudní budovy je mohyla s pamětní deskou se jmény tří příslušníků vězeňské stráže umučených nacisty. Naproti budově soudu je zadní trakt Moravského divadla s reliéfy Aloise Jiráska, Eduarda Vojana, Hany Kvapilové a Leoše Janáčka.
Za křižovatkou s Pavelčákovou ulicí je pozůstatek bývalých Vodních kasáren, ve kterých jsou stylová restaurační zařízení a obchůdky. Na Vodní kasárna navazuje budova bývalého Passingerova mlýna. Naproti přes třídu Svobody stojí na svém původním místě Terezská brána, za kterou je původně Terezské náměstí, nyní Palachovo náměstí, kde stávala od r. 1925 synagoga, kterou v r. 1939 nacisté vypálili. Vzniklé prostranství bylo po druhé světové válce pojmenováno na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, které bylo v r. 1955 vyzdobeno sousoším „vůdců světového proletariátu". Synagogu připomíná pamětní deska na bočním křídle novorenesanční budovy Přírodovědecké fakulty UP, dříve německého gymnázia.
Z Palachova náměstí Lafayettovou ulicí směrem k Vídeňské ulici se dostanete k honosné budově Moravského reálného gymnázia a Církevního gymnázia Německého řádu s erbem řádu na průčelí. Nedaleko na Vídeňské ulici, při vstupu do Smetanových sadů, je bývalé předbraní Terezské brány. Na rohu hlavního průčelí Přírodovědecké fakulty UP na třídě Svobody, je pamětní deska připomínající vojenské vězení, které bývalo v kasematech v protějších hradbách, zbouraných v r. 1904, ve kterých byli uvězněni účastníci květnového povstání v Praze v r. 1849. Před sousední budovou ředitelství Střední dráhy ČD, je v parčíku socha výhybkáře od Rudolfa Doležala, která doplňuje pamětní desku umístěnou na rohu budovy, která je věnována zahynulým 24 železničářům. Poslední budovou na tř. Svobody je budova bývalého okresního úřadu přebudována pro potřeby 2. polikliniky.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
