Kaple v Žádlovicích byla centrem sporu o zvonění zesnulým jiné konfese

Pokud si shrneme stručné dějiny obce Žádlovic, zjistíme, že právě církevní majitelé stáli patrně u jejího vynoření se z šera věků. V listině, vydané biskupem Zdíkem z roku 1141, se Žádlovice objevují jako zboží přináležející k majetku kapituly u kostela sv. Václava.

Zatímco světští majitelé Žádlovic, zejména Bukůvkové z Bukůvky, posilovali svůj vliv v obci tím, že zde v letech 1679 – 1705 postavili barokní zámek jako své rodinné sídlo, církevní majitelé o ves postupně ztráceli zájem a na počátku 19. století se při koupi Žádlovic svobodným pánem Vorst-Gudenau o žádné církevní držbě již nehovoří.

První církevní stavby v obci

Je dnes již jen těžko prokazatelné, zda byla první církevní stavbou v obci zámecká kaple Bukůvků, či zda to byla prastará obecní kaplička při cestě do Líšnice. Majitelem pozemku, na němž kaple stála, byl rolník Jan Hoplíček, který chtěl kapli sám zbořit. To však obec nedovolila a kapli chtěla sama opravit. Obec míní, zub času a příroda mění, a tak místo oprav kaple v noci z 28. na 29. března roku 1935 spadla sama.

Obec však neměla jen kapli, ale také starou zvonici. Také o jejím původu nic nevíme a můžeme jen hádat, kdo a kdy ji postavil. Stará dřevěná zvonice stávala při cestě k Pavlovu. Občané obce ji chtěli nejprve opravit, když v minulém století byla ve špatném technickém stavu. Odpovědné orgány však opravu zvonice nedovolili s odkazem na nebezpečí, které při opravách hrozí. Proto byla stržena a nahrazena novou stavbou současné kapličky.

Stavba nové kaple

Ta trvala také velmi dlouho. Roku 1852 prodal Jan Hoplíček obci část své zahrady pro výstavbu kaple o výměře 31 čtverečných sáhů a k tomu přidal i stavební materiál z rozebrané zdi pod podmínkou, že se postaví kaple se zvonicí. Tak se i stalo, ovšem až za půl století. Vysvěcena tedy byla totiž až 13. září 1908. Kaple je drobná jednolodní stavba s neobvyklou kupolovitou střechou opatřenou zvonicí.

Obec tedy měla vlastní kapli, bohužel právě ona se stala jablkem sváru při náboženských sporech prvních let nově vzniklé Československé republiky. Vše začalo dne 9. února roku 1926, kdy umřela v Žádlovicích jistá Marie Fiedlerová ve věku osmdesáti let. Tato žena přestoupila k nově vzniklé Československé církvi. A právě v tom byl problém. Manžel zemřelé poprosil starostu obce, zda by jí na poslední cestu nemohl zvonit umíráček. Starosta svolil, jenže někdo jeho úmysl oznámil na loštické faře, která kapli jako římskokatolický stánek Boží spravovala. Odtamtud došel ještě týž den zákaz zvonění na všech pohřbech příslušníků Československé církve.

Spory o vyznání

Celá obec, ač většinově zůstala věrná katolické víře, byla rozhodnutím faráře pobouřena. Nakonec celou záležitost řešila obecní rada, a ta zvonění schválila i pro příslušníky č církve. Proto rozhodnutí rady však byla podána stížnost a okresní úřad platnost rozhodnutí obecní rady zrušil. Obec se bránila, že kaple je obecním majetkem a tak má právo o ní rozhodovat. Okresní hejtman však v roce 1926 naznal, že kaple byla předána římskokatolické církvi a proto nesmí obec dispoziční právo uživatele omezovat.

Zastupitelé Žádlovic si však nechtěli nechat rozhodnutí okresního úřadu líbit. Proto podali stížnost, ve které odůvodňují, že se nejedná o kapli jako takovou, nýbrž o zvonici. Ta byla podle odůvodnění vysvěcena římskokatolickou církví v roce 1908 vysvěcena z jednoho prostého důvodu – v oné době žádná jiná církev v obci nebyla. Pozoruhodné je další zdůvodnění obce, které na svou dobu bylo neuvěřitelně tolerantní a dalo by se říci dnešní terminologií ekumenické: „Podle našeho názoru je zvonění při pohřbu spíše než církevním obřadem kultovní záležitostí, vycházející ze starého křesťanského zvyku. Proto nelze brát toto za výhradní součást kultu římskokatolické církve.“

Obec se navíc rozhodla nařízení politické správy nerespektovat, a tak když v roce 1928 zemřela v obci pětiletá dívka československého vyznání, opět jí do hrobu vyprovázel zvuk umíráčku. „Dobří lidé“ ale celou věc opět ohlásili na okres, ten reagoval promptně a vyhrožoval starostovi, že jej obviní z maření úředního výkonu.

Celá věc se neuvěřitelně táhla. Od podání odvolání uběhlo již pět let a pořád se nic nedělo. V roce 1931 požádal zemský úřad v Brně konzistoř, aby se k celé věci vyjádřila. Stejné právo dal i obci. Zároveň technická komise prověřila stav kaple zvonice. Rozhodnutí, které padlo, však obecní radní příliš nepotěšilo. Zemská vláda v Brně odvolání zamítla, a tak se příslušníkům Československé církve v Žádlovicích zvonit nesmělo.

Rozhodnutí odsoudila drtivá většina obyvatel obce. To je pozoruhodné, když podle sčítání bylo v Žádlovicích v roce 1930 na 202 katolíků jen 70 příslušníků Československé církve, což je jen 26 procent. Tak skončil spor, který se spíše než v obci vedl mezi jednotlivými úředními pohledy na užívání drobné kapličky v malé obci.