Kateřina Dubská pokřtila novou knihu Třicátý kilometr

„Mně se v Brně křtí knihy nejlépe,“ popisuje spisovatelka Kateřina Dubská pocity po křtu své dopravní detektivky Třicátý kilometr.

Obálka knihy Třicátý kilometr|foto:Cosmopolis

K napsání knihy líčící příběh dopravní nehody i přivedla vlastní zkušenost. Sama totiž byla její účastnicí.

„Sice jen v tom, že jsem zůstala viset na uzavřené dálnici a uletělo mi letadlo na dovolenou. A jak jsem seděla a sledovala, jak nám ubíhají minuty, napadlo mne, jak se to vlastně může stát? Někdo způsobí dopravní nehodu a spoustě dalších lidí to zkomplikuje život. Začala jsem přemýšlet nad tím, kdo může být viníkem nehody, jak došlo k tomu, že někdo způsobil dopravní nehodu.“

V knize zkomplikuje život pětici hlavních postav – Miroslavovi, Lukášovi, Ivaně, Nině a Tomášovi. Jeden nehodu způsobí, jeden je její obětí, dva za ní v koloně uvíznou a jeden se jí vyhne.

Osudové události prolínají i její první knihu Člověk Gabriel, která přibližuje život romské komunity.

„Vychází z naší rodinné legendy. Spousta lidí mi říká, že díky ní odplouvá do jiných světů a zejména do jiné doby. Dodnes nechápu, jak se mi ji povedlo napsat. Sama jsem se kolikrát divila, kde se to vzalo. A také jsem si uvědomila, že podobnou knihu už nikdy nenapíšu.“

„Když jsem vydala druhou knihu Dcery, uvědomila jsem si, že každá z mých knih je stylově jiná. Čtenáři také očekávali, že po přečtení jedné z mých knih dostanou příště to samé, ale ono to tak není.“

Díky rozmanitosti psaných žánrů si autorka vysloužila přezdívku literární chameleon. Nějakou podobnost ale podle ní všechny její knihy přeci jen mají.

„Moje nová, šestá kniha je první, která je ze současnosti. Po jejím napsání jsem si uvědomila, že všechny mé knihy mají něco společného, což mi potvrdila jedna ze čtenářek – přečetla ji velmi rychle, ale tři nad ní musela přemýšlet. Tedy je jedno, jakým stylem je kniha napsaná, ale všechny spojuje energie, která ve čtenářích něco probudí.“

Kateřina se ale nevěnuje pouze psaní. Prostřednictví nadačního fondu Verda podporuje už více jak 20 let romské studenty.

„Už tenkrát jsem si uvědomila, že když má člověk velké štěstí, tak by měl začít vracet. Tehdy byla řada útoků vůči Romům a mně to strašně vadilo. Když jsem pak zjistila, že mám kapku romské krve, dovedlo mne to k tomu, že jsem se začala o tuto problematiku zajímat. A dospěla jsem k tomu, že dělání je cesta, kterou se dá pomoci více ze špatné situace.“

Mezi současné stipendisty fondu patří třeba mladý houslista Mario Žiga. Studuje hudbu nejen na brněnské konzervatoři, ale také v rakouském Innsbrucku.