Klužínek budí zdání božského klidu, dějiny zde tak poklidné rozhodně nebyly

17. březen 2023

Osada Klužínek leží stranou frekventovaných cest a tak sem zamíří jen ten, kdo ví, kam míří. Přesto stojí se v obci zastavit, třeba pro ten klid, který se zde rozezní pokaždé, když projíždějící auto odjede a ticho ruší jen vítr v korunách náhorní plošiny Zábřežské vrchoviny.

Klužínek najdeme na svahu nad říčkou Pilávkou a nad cestou mířící z Ochozi do Hvozdu. Právě součástí druhé jmenované obce dnes Klužínek je. Nejvyšším bodem katastru je 552 metrů vysoký vrch Hora západně od vesnice. A nejnižším je právě koryto Pilávky, do které se vlévá také potůček pramenící přímo ve vesnici.

Jméno obce snad vychází z vlastního jména Klaus, možná Nicolaus. Není vyloučeno, že někdo tohoto jména byl zakladatelem obce. Druhá varianta je, že jméno vychází ze slova klouzat, tedy z místa, kde bylo kluzko.

První zmínka o Klužínku pochází z roku 1351, kdy je vesnice součástí dominia se sídlem v Konici. Podle některých historiků prý obec brzy po založení zanikla a nakonec byla obnovena v menší podobě. Proto se také obec prý jmenuje Klužínek a ne Klužín. Panství, pod která obec patřila, se stejně jako jejich držitelé, postupem času střídala. Po konické anabázi obec připadla k hradu Stražisku, později dokonce k Laškovu a nakonec se opět vrací do konického dominia. V roce 1618, kdy zemřel dědic konického panství Jan ze Švábenic, se o jeho dědictví dělili tři bratři, Jindřich, Kryštof a Jan. Kryštof ze Švábenic vytvořil tehdy z několika obcí malé dominium se sídlem v Jesenci a k němu po několika peripetiích v roce 1653 připadl i Klužínek. Součástí této držby pak zůstal až do jejího zániku v roce 1848. 

V té době měla obec kolem dvanácti usedlých selských rodin. Ve vesnici existoval také vrchnostenský dvorec. Za třicetileté války zde zpustlo hned pět gruntů. Do sedmdesátých let 17. století už byl pustý jen jeden statek, shodou okolností právě zdejší rychta. Z dochovaných záznamů tušíme, že zdejší rychtář prý zběhl do Ponikve.

Obyvatelé obce byli zejména zemědělci. Pěstovaly se zde plodiny určené pro vyšší polohy a nutno říci, že přestože zdejší pole nepatřila k nejúrodnějším, počet obyvatel vzrůstal. V roce 1869 zde už žilo 247 obyvatel ve 38 domech. Nejvíce osob, 305 zde bydlelo kolem roku 1910, ale pak už počet trvale bydlících osob klesal až do přelomu milénia, kdy opět začal stoupat a dnes se pohybuje kolem stovky.

Na přelomu 18. a 19. století místní vybudovali dnešní zvonici. Kromě toho najdeme v Klužínku několik křížů a půvabnou sochu Panny Marie Lurdské. Jinak byla obec vždy přifařena do Konice. V roce 1872 byla v obci postavena nová školní budova, která sloužila, později jako školka až do devadesátých let 20. století.

V obci byly hned dvě hospody a dokonce se zde hrálo i amatérské divadlo. Nechyběl ani hasičský sbor.

V roce 1914 a v následujících letech spousta zdejších mužů narukovala do rakouské armády. Celkem 18 z nich našlo své místo na pomníku padlých ve vesnici. Své padlé obec měla i za druhé světové války.

Od roku 1964 je Klužínek součástí nedalekého Hvozdu. Kromě drobných památek má obec docela pěkné okolí. A stejně jako v okolních vesnicích se zde vypráví hrůzostrašná pověst O spálené Mandě, žena, která prý za hladomoru upekla své dítě, a tak ji místní za trest také upálili.

Spustit audio