Kostel na Rejvízu postavili díky darům lidí z okolí i z celé tehdejší monarchie

V minulosti byl Rejvíz pro své obyvatele místem, kde nebylo vůbec jednoduché žít. Drsné podnebí, chlad a vlhko po celý rok nebylo zrovna ideálním místem pro spokojený život našich předků. I proto byl Rejvíz osídlen hodně pozdě. V roce 1793 zde uvádí listiny pouhé tři domy. Když se na přelomu 18. a 19. století počet obyvatel Rejvízu zmnohonásobil, vznikla zde malá vesnička obydlená drsnými horaly. Zdejší lidé potřebovali často duchovní útěchu. Právě těžký život horalů způsoboval, že se uchylovali k Bohu a jeho ochraně. Jenže, na Rejvízu chrám Páně nebyl. Vesnice byla přifařena do Horního Údolí a zejména v zimě se sem nechodilo lehce.

A tak kolem roku 1800 vznikl mezi místními nápad, že by nebylo špatné postavit na Rejvízu alespoň malou kapli. Myšlenka našla pochopení i u církevních hodnostářů, jedním z prvních donátorů byl farář z Jeseníku. Ten se také přimluvil u vratislavského biskupa Josefa Kristiána von Hohenlohe, který v té době sídlil v Jeseníku. Přispěl nejen penězi, ale také stavebním dřevem z biskupských lesů. Přispěli i měšťané z Jeseníku a Zlatých Hor a obyvatelé obcí z okolí. Tak se podařilo vybrat tolik prostředků, že se horalé z Rejvízu rozhodli na místo kaple postavit rovnou malý kostel.

Někdejší fara dnes slouží jako muzeum|foto: Miroslav Kobza

Zajímavou příhodu, týkající se stavby, zaznamenal ve své knize o historii Zlatých Hor a okolí rejvízský písmák Sotiris Joanidis. Připomíná pohotovost jesenického faráře Johanna Rothera, který v novinách našel zmínku, že jakýsi podnikatel Wolfsohn stavěl právě v té době ve Vídni taneční sál. Farář to považoval za bezbožné mrhání penězi a požádal jej, aby část svých prostředků věnoval raději na rejvízský kostel. Kupodivu, podnikatel vyhověl a poslal neuvěřitelných 800 zlatých. Obratem však svůj dar zveřejnil v novinách s tím, že si udělá reklamu. O stavbě na Rejvízu se tak dozvěděla celá monarchie a začaly chodit další příspěvky i věcné dary.

V roce 1808 se začalo stavět. Bohužel neznáme jméno stavitele kostela, ale pravděpodobně se jednalo o některého zednického mistra z okolí. Za rok, 24. září 1809, byl kostel za účasti šesti kněží slavnostně zasvěcen Jménu panny Marie. Zpočátku byl vybaven poměrně skromně, víceméně zde bylo zařízení vyřazené z okolních kostelů. Teprve v roce 1826 dostal nový hlavní oltář, který vytvořil proslulý řezbář z Horního Údolí Bernhard Kutzer. Na jeho rodině zůstala i další výzdoba kostela, když jeho syn Raimund  vyhotovil pro kostel postranní oltář a kazatelnu.

Kostel měl také zvony. Nejstarší a největší dostal jméno sv. Josef a byl ulit v roce 1845. Na věži jej najdeme dodnes. Ostatní zvony bohužel odvál čas a hlavně války, při nichž byly zvony konfiskovány. Od roku 1880 byly v chrámu také varhany, které dodala firma Georga Riegera z Krnova.

 Nově postavený kostel byl nejprve spravován z Horního Údolí. V roce 1813 však vzniká lokální farnost a prvním duchovním, který na Rejvízu působil, byl páter Johann Anton Ludwig. Za jeho působení byla vybudována také rejvízská fara. Zajímavou osobností mezi rejvízskými kněžími byl farář Jeroným Pavlík, který sem přichází v roce 1894. Jak jméno napovídá, byl to Čech. Pocházel ze Starého Jičína a na Rejvízu působil až do své smrti, která jej dostihla den před Štědrým dnem roku 1938. Byl to velký milovník zdejšího kraje. Sbíral lidové pověsti, a na jejich náměty psal, společně se slezským bardem Viktorem Heegerem, divadelní hry, které spolu s obyvateli Rejvízu inscenoval v ochotnickém divadle. Málokdo dnes ví, že s tímto divadlem rejvízáci objeli nejen okolní města a vesnice, ale byli i v Šumperku, v Opavě, v Brně a dokonce i ve Vídni. Jeroným Pavlík psal také básně a povídky a sepsal historii Rejvízu. Byl kronikářem obce a její dobrou duší. Po II. světové válce již farář na Rejvízu nikdy nesídlil. Samotná farnost byla zrušena v roce 1994 a z její budovy se později stalo muzeum domácí textilní výroby. Kostel ale na Rejvízu, téměř uprostřed obce stojí dál. Je připomínkou hluboké víry lidí, kteří sem přišli hledat lepší život, i když věděli, že bude drsný.