Kostel sv. Vavřince v Drahotuších byl duchovním centrem pro široké okolí odpradávna
Monumentální stavbou uprostřed Drahotuší je odpradávna kostel sv. Vavřince, který býval centrem rozsáhlé duchovní správy. Mnohokrát jsem se při pátrání po historii obcí okolo setkal s tím, že byly spravovány právě z drahotušské fary. A tak bude cílem mého dnešního putování právě centrum zdejšího duchovního života.
Farní kostel stával v Drahotuších již velmi dávno. V dochovaných listinách je již k roku 1371, uváděno tzv. patronátní právo. To znamená, že majitel zdejšího panství přispíval na kostel a jeho provoz. Odborníci se domnívají, že existence farního kostela je ještě starší. Samotná obec se připomíná k roku 1277 a nedaleký hrad stejného jména je ještě o pár desítek let starší. Není vyloučeno, že při vysazení vesnice bylo zakladatelem myšleno i na stavbu svatostánku – písemné doklady o tom ale chybí.
První zpráva o existenci kamenného kostela pak spadá až do 16. století. Uvádí, že v letech 1534-1535 byla postavena věž, její základy najedeme ve stavbě dodnes. V roce 1692 pak P. Tomáš Kainer postavil svým nákladem na jižní straně farního kostela boční kapli Nejsvětější Trojice se třemi kopulemi.
Zajímavé je, že ještě v roce 1742 dostal farní kostel nový plochý strop a kůr, o tři roky později pak Karel kníže Dietrichstein nechal postavit na levé straně kostela boční kapli sv. Josefa s odůvodněním, aby byl kostel zvětšen. V roce 1754 pak byla na novou věž vyzdvižena měděná pozlacená báně s železným křížem. Jenže pak se ukázalo, že kostel už nestačí zájmu věřících zvětšujícího se města Drahotuše a okolí a tak bylo rozhodnuto o stavbě nového chrámu. Ten byl postaven na místě původního kostela.
Návrh podoby kostela prý vypracoval tehdejší farář Ondřej Kellner. Ten také 21. dubna roku 1784 položil základní kámen nového chrámu. Stavbou byl pověřen stavitel Josef Görig z Nového Jičína, který stvořil pozdně barokní jednolodní stavbu o délce 24 metrů, šířce 13 metrů a výšce včetně věže 34 metrů.
Stavba nového chrámu byla zakončena v roce 1788. Po dobu výstavby byly nouzově slouženy mše v chodbičce pod věží, jejíž část zůstala beze změn. Vysvěcením nového chrámu ale snaha o jeho zkrášlování neskončila. V minulosti zde byla vystavěna celá řada uměleckých děl, která sloužila liturgickým účelům a mnohé z nich, se dochovaly dodnes.
Bohužel se nedochovaly původní varhany z roku 1806, jejich stavitelem byl proslulý varhanář Josef Sebastián Staubinger z Andělské Hory. Varhany byly nahrazeny v roce 1911 novým nástrojem, který po rekonstrukci slouží dodnes.
Naopak významnou památkou jsou zdejší zvony, které kupodivu přečkaly všechny snahy o zabavení v letech válečných. Zvon z roku 1607 je zdoben reliéfem Ukřižování a erbem města Drahotuš Byl vytvořen Zachariašem Milnerem z Olomouce a váží 210 kg. Ještě starší je druhý zvon, který byl ulit již v roce 1585 renesančním opavským zvonařem Albertem Steinerem. Ten jej vyzdobil reliéfem kříže s korpusem Krista, po stranách je pak vyobrazena P. Marie a sv. Jan, na druhé straně reliéf Madony s dítětem stojící na půlměsíci. Zvon váží 800 kg. Historické zvony pak doplňuje ještě novodobý umíráček.
Když už se zmiňujeme o vnitřním vybavení kostela, zaujala mě při hledání jeho historie zmínka o zázraku, který se váže k bočnímu oltáři sv. Valentýna. V roce 1895 se narodila předčasně v Drahotuších holčička, která snad díky předčasnému příchodu na svět ještě dva roky po narození nechodila. Její maminka prosila o její uzdravení sv. Valentýna a konala se za tím účelem i mše u jeho bočního oltáře. Tehdejší kněz P. Narcis Dvořák prý dovolil, aby maminka položila malou Marušku na oltář, když on bude číst evangelium. Od té doby prý děvčátko začalo prospívat a mělo se k světu. Celý život nebyla holčička nemocná, dožila se 82 let a měla 6 dětí.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
