Kovář býval po faráři nejváženějším člověkem ve vsi. Dnes řemeslníka mrzí, že prestiž stále upadá

11. únor 2019

Kovářské kladivo, kovadlina, hučící výheň. Bývaly doby, kdy lidé slýchali tyto zvuky takřka v každé vesnici. Jenže mnohé kovárny se postupně změnily na obecní zastávky autobusů, zpustly nebo splynuly s nějakým vedlejším domem.

Jedním z mála, kdo se ještě řemeslu věnují, je umělecký kovář Jan Odvárka. Dílnu má v Dolním Třeboníně nedaleko Českého Krumlova. „Mám velkou výhodu, že bydlíme na bývalém statku a kovárnu jsem udělal ze stájí, kde jsou silnější zdi, takže se tam v létě drží chládek,“ popisuje.

Kovářem je podle svých slov od 14 let, kdy nastoupil do oboru umělecké kovářství a zámečnictví na škole v Turnově. „Měl jsem k tomu docela blízko, protože táta měl kovářskou dílnu a děda byl podkovářem. Provozoval živnost až do doby, než mu to komunisti sebrali, vybavení dílny odvezli na smetiště a udělali z toho úplně jinou dílnu,“ vzpomíná.

„Děda vyprávěl, že v každé větší vesnici byl kovář a jeho postavení bylo vysoké. Na prvním místě byl pan farář a na druhém kovář. Byl totiž velice důležitý, spjatý se zemědělskou výrobou, jeho práce byla ceněná a potřebná a dřív bylo ceněno i samotné železo,“ dodává Jan Odvárka.

Kovář Jan Odvárka z Dolního Třebonína

Samotný obor kovářství, ač se to nemusí zdát, je podle něj celkem široký. Zahrnuje podkováře, kteří se specializují hlavně na podkovy pro koně, kováře spjaté se zemědělstvím a umělecké kováře, jejichž výrobky dříve vyhledávala především církev a šlechta.

Když Jan Odvárka chodil do školy, v jedné třídě bylo kolem pěti kovářů. „Zhruba půlka lidí se po škole oboru věnovala a nakonec z ročníku zůstali u řemesla tak jeden dva kováři,“ doplňuje.

Mrzí ho, že společenská prestiž řemeslníků dnes stále klesá. „Pořád čekám, kdy se to zastaví, ale je to snad čím dál horší. Vzpomínám si, že když jsem byl ve Švýcarsku, tak tam byly respekt a úcta k řemeslníkům na úplně jiné úrovni než u nás,“ říká.

Další sklárna vyhasla. Staří skláři už práci nezvládají a mladí nejsou

Jan Stašák musel sklářskou huť v Milné zavřít. Sám už na práci nestačí a mladé pokračovatele řemesla nemůže sehnat

Pravděpodobně nic neproslavilo jižní Čechy za hranicemi tak jako dvě komodity – ryby a sklo. Skláři a sklářské hutě ale v posledních letech mizí. Po téměř dvaceti letech skončila sklárna v Milné na Šumavě.

Z mladých lidí málokdo touží po tom být řemeslníkem. „Spíš si představuje, že bude mít služební auto, mobil, pěkné oblečení a co nejdelší dovolenou. To je asi trend, který my hned tak neovlivníme, ale přijde mi to velice líto,“ komentuje Jan Odvárka.

Zájem o učební obory je dlouhodobě nižší než o studium na středních a vysokých školách. Kovařina navíc byla vždycky specifická a nemohl ji dělat každý. A především, nedá se dělat jen pro peníze. Takové, které by tu dřinu vyvážily, se v ní totiž vydělat asi nedají.

Jan Odvárka je třetím pokračovatelem kovářského rodu. Zdali po něm řemeslo zdědí i některé z jeho dětí, je zatím otázkou. On sám říká, že je nenutí a rozhodnutí nechává na nich. O budoucnost řemesla ale strach nemá. „Ta pravá kovářská práce vždycky bude mít svoji hodnotu,“ uzavírá.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.