Kunčice u Bělotína prý dostaly jméno podle pasoucích se koní
Kunčice u Bělotína se tyčí se na svahu nad dnešní hlavní silnicí a láká dalekým výhledem i pozoruhodnou kaplí nad vesnicí. Poloha Kunčic je opravdu dominantní. Zástavba šplhá z údolí potoka Luha až do kopců s nadmořskou výškou kolem 350 metrů, což v tomto kraji znamená opravdu vysoko.
Právě poloha dává Kunčicím nádech vesnice s lehkým horským nádechem, na němž jsou znatelné vlivy nedalekého Valašska. Zajímavé je, že přímo obcí prochází evropské rozvodí. Vlastivěda hranického okresu z roku 1909 dokonce psala, že voda z domu č.p. 53 odtéká z jedné půlky střechy do Černého moře, z druhé pak do moře Baltského.
Obec prý dostala jméno podle koní, kteří se zde na svazích pásávali. To má symbolizovat i kůň v někdejším obecním znaku. Ve skutečnosti je však v názvu vesnice spíše obsaženo jméno někdejšího lokátora vsi, jakéhosi Kuneše či Kunče.
Tím se dostáváme k historii vsi. Ta je poprvé zmíněna v písemných pramenech k roku 1385. Tehdy vesnice náležela k panství Kelčskému, jež vlastnili olomoučtí biskupové. Už tehdy byla pronajímána jako manské zboží a k roku 1389 je uváděn jak držitel obce jistý Oneš z Kunčic. Mimochodem, přídomek „z Kunčic“ se pak objevuje ještě v dalších zmínkách, sahajících až do počátku 15. století.
Kunčice byly i nadále pronajímány v rámci manských smluv mezi biskupem a drobnými šlechtici a tak se držitelé vesnice poměrně často měnili. Od roku 1461 je osada součástí statku se sídlem v nedalekých Špičkách. Spolu s ním se stala majetkem rodu Žerotínů, kteří zde sídlili až do roku 1640, kdy se obec vrací kelčskému panství. Od roku 1537 má prokazatelně vlastní rychtu.
Kunčice mají pozoruhodně stálý počet obyvatel. Roku 1794 měla obec 41 domů, v nichž žilo 287 osob převážně německé národnosti. Nejvíce, 419 obyvatel zde žilo v roce 1854 a následně jejich počet klesal na počet kolem 330. V současné době zde žije kolem 280 obyvatel.
Kdysi to byla slovanská osada
Historikové se domnívají, že vesnice vznikla původně jako slovanská osada. V následujících letech byla postupně poněmčena, česká menšina zde ale žila po celou dobu existence vsi. Mohla za to i skutečnost, že obec byla přifařena do Špiček, což byla česká farnost a zde byla také česká škola, kam děti chodily až do roku 1873, kdy byla přímo v Kunčicích postavena první jednotřídka. V roce 1925 byla škola opravena a rozšířena.
Když člověk přijíždí do vesnice, nemůže přehlédnout zdejší kapli umístěnou na kopci nad dolní části vesnice. Právě toto atypické umístění dává kapli nevšední podobu a zvláštní důraz. Kaple byla zasvěcena ke cti sv. Fabiána a Šebestiána. Kdy však byla posvěcena, není jednoduché zjistit. V roce 1995 prošla opravou a kolem cesty k ní byly před nedávnem vysázeny nové stromy. Je od ní krásný výhled. A ještě jedna zajímavá informace. V roce 1942 byl zdejší zvon zrekvírován pro válečné účely a nahrazen zvonem „železňákem“. Podle některých indicií zvon po válce skončil v Hosticích na Šumpersku, kde zvoní dodnes.
Od roku 1983 je obec součástí nedalekého Bělotína.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
