Lety si vybojovali hlavně samotní Romové

Poprvé upozornil na příběh letského tábora v 70. letech historik a akademik Ctibor Nečas. Téma ale zůstalo spíše jen v univerzitních kruzích. Do všeobecného povědomí společnosti ho v 90. letech dostal až americký spisovatel a genealog Paul Polansky.

Čtěte také

Americký badatel Paul Polansky: Češi se bojí přijmout tábor smrti Lety jako další Lidice

„Od roku 1971 jsem každý rok zkoumal v třeboňských archivech svůj rodokmen. Moji příbuzní pocházeli z jižních Čech. Strávil jsem dvacet let zkoumáním vlastního rodokmenu, a pak jsem začal dělat genaologii jako byznys pro Čecho-Američany. Skrz rodokmen jednoho českého Žida jsem se dozvěděl o malé vesnici nedaleko Písku. Začal jsem v Letech dělat výzkum a zjistil, že během druhé světové války tam byl cikánský tábor. Také jsem přišel na to, že třeboňský archiv má o tomto táboře 40 tisíc dokumentů. Pohltilo mě to, skoro jsem kvůli tomu nechal vlastní práce.“

Polanským napsané články vydané v americkém tisku rychle přitáhly k tématu mezinárodní pozornost. Později se ovšem ukázalo, že část jeho tvrzení nebyla založená na pravdě.

„Nasadil veškeré své poměrně omezené prostředky a schopnosti a jeho práce z těchto důvodů není a namohla nikdy být dokonalá. Přesto byl jediný, kdo se do tohoto spolu se svým týmem naplno pustil. Bez něho bychom stále byli na začátku,“ říká jeden z jeho spolupracovníků, německý novinář, Marcus Pape. Stavba památníku má podle něj nyní, tolik let poté, hlavně symbolický význam.

„Pro Romy to znamená uznání, respekt a čest. Uznání utrpení česko-romských obětí nacismu, respekt před jejich osudem a sbližování Romů a Čechů ve smyslu, že sdíleli stejný osud. A čest ve smyslu, že jim společnost vrátila alespoň částečně tu čest, kterou jim osmdesát let upírala.“ 

Má také za to, že boj o památník může působit jako inspirace pro současné členy romské komunity. A to hlavně díky roli jednoho konkrétního romského aktivisty.

Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holokaustu, během symbolického bourání vepřína v Letech|foto:Alexis Rosenzweig, Radio Prague International

„Svět, ale i česká společnost, holokaust českých Romů z rasistických pohnutek nejprve ignoroval, pak systematicky zamlčel, pak zneuctil a následně banalizoval. A tuto zeď pan Čeněk Růžička, během jeho desítky let trvajícího úsilí pro spravedlnost, prolomil. Celoevropsky je projekt Lety u Písku jeden z mála, kde Romové převzali vedení a dotáhli věc do zdárného konce.“

Zmíněný Čeněk Růžička, spoluzakladatel Výboru pro odškodnění romského holocaustu, je v boji o památník považován za jednu z nejvýraznějších osobností. Téma pro něj bylo osobní, táborem prošli jeho rodiče, vzpomíná na svého strýce Jana Kokyová:

„On se aktivismu nikdy předtím nevěnoval. Byl to podnikatel - kameník. Vypracoval se od člověka z ulice, kde stál s dokumentama před úřady, strkal je tehdejším poslancům a politikům do ruky a vyžadoval pozornost.“ 

Získanou pozornost pak využil například k tvorbě edukačních programů o romských dějinách na českých školách. On, ale i Muzeum romské kultury, organizace Konexe a další seskupení i jednotlivci pak po desetiletích konečně dovedli vybojovat v Letech památník holokaustu. A nejen to. Místo se stalo také symbolem jeho dlouholetého přehlížení a vytrvalosti ve snaze uchování, nejen protektorátní, paměti.