Málokdo se jim věnuje, a tak o nich píšu, říká o moravských Sudetech Irena Šindlářová. Básně jí pochválil i Vladimír Holan

„Narodila jste se skutečnou básnířkou, půjdete však nelítostnou cestou. Mám vám ji přát?“ napsal Ireně Šindlářové její oblíbený básník Vladimír Holan, když od ní poštou obdržel její verše. Ručně podepsaný dopis si básnířka a spisovatelka hýčká. Dodnes pro ni znamená ohromné povzbuzení. Puzení k psaní poezie Šindlářová pocítila v dospívání, už před tím ale – ovlivněna Vladimírem Mišíkem či Josefem Kainarem – dávala s oblibou dohromady písňové texty.

Ten kraj mě něčím oslovil a já cítila nutkavou potřebu o něm psát. (Irena Šindlářová)|foto:Michal Bureš, Český rozhlas

Dlouhodobě jí je velkou inspirací příroda, v níž s přestávkami funguje třicet let, přičemž po životě mezi stromy toužila už v době, kdy bydlela v činžáku uprostřed Olomouce přímo nad někdejším kinem Mír. Smrk rostoucí na dvoře tehdy vnímala tak trochu jako znamení. S manželem nakonec po roce 1989 osídlila samotu nedaleko Moravského Berouna. Dům původně v dezolátním stavu opravovali pomalu, vydrželi v něm dvanáct let. Tehdy začala sbírat pohádky a legendy z moravských Sudet. „Ten kraj mě něčím oslovil a já cítila nutkavou potřebu o něm psát. Málokdo se mu věnoval a mně ho bylo najednou líto. Odehrávaly se v něm zajímavé příběhy, které jsem slyšela buď od starousedlíků, nebo je vyčetla z kronik. Měl zvláštní nostalgii, která rezonovala s mým pohledem na svět,“ konstatuje. Jméno Ireny Šindlářové dnes najdeme u více než deseti titulů mapujících příběhy obcí a lidí z Olomouckého kraje.

Adept protipřenosu

V dospívání toužila po studiu psychologie, na univerzitu ji ale z politických důvodů nepřijali. A tak se po dokončení gymnázia stala obchodní cestující s mýdlem, gumou a vatou. Jezdila po jesenických kopcích, objevovala krásy nejzazších koutů Rychlebských hor a Jeseníků a od dvou židovských kolegů se učila, jak správně nakupovat a prodávat. Na konci 70. let se ale své vysněné profesi přeci jen dostala nablízko, to když začala jako terapeutka působit ve šternberské léčebně. Jenomže práce se jí začala vkrádat do osobního života.

Čtěte také

Irena Šindlářová: Seznamka

 „Tehdejší primář mi řekl, že jsem vhodný adept na protipřenos. Vysvětlil mi, že takoví lidé si při častém kontaktu se schizoidními pacienty přenášejí kus jejich světa do svého nitra. A já skutečně začala zjišťovat, že se něco děje. Příliš jsem prožívala cizí příběhy, a tak jsem nakonec musela profesi změnit,“ vzpomíná. A protože, jak říká, vždy hledala zaměstnání, které souviselo buď s lidskou duší, anebo s uměním, zakotvila až do roku 1990 na pozici odborné referentky Českého fondu výtvarných umění. Bavilo ji také to, že na každé vernisáži mohla zarecitovat nebo zahrát a zazpívat básně psané jednotlivým umělcům na míru.

Inspirovaná mnoha osudy píše Irena Šindlářová v současné době knihu s názvem Povídky o lidech, tedy i o mně. Její román Ábr fábr natočil před časem Český rozhlas jako třídílnou četbu na pokračování a v budoucnu se možná dočkáme i autorčiných nových básní. Zapisuje si je do notýsku, obrábí je, a až jich bude mít dostatek, vydá je vlastním nákladem.