Mami, nemám nohu, ale to zvládnem! Cyklista Jiří Ježek o nehodě, divokém mládí i StarDance

„Byla to moje hloupost, že jsem vletěl pod ten náklaďák. Brečel jsem potají, když mě nikdo neviděl, protože jsem nechtěl, aby mě kamarádi a lidi kolem mě litovali,“ vypráví v pořadu Osobnosti Česka.

S odstupem času mluví o životní tragédii jako o zkušenosti, která ho obohatila. „Chtěl jsem hrát fotbal profesionálně za Spartu a měl jsem jasně nalinkovaný, jak to bude. Neměl jsem plán B. V jedný vteřině se to zhroutilo. Úraz mi vzal dětskej sen, ale nevzal mi chuť sportovat. Každá věc, kterou jsem znova zvládnul, mně vracela sebevědomí a chuť něco dokázat.“

Mami, nemám nohu

Když člověka zasáhne taková rána, má v zásadě jen dvě možnosti – buď se litovat, nebo začít makat. „Já znám fakt strašně málo lidí, kteří to vzdali. Ztráta nohy se zdá jako velkej zásah, ale mně to přijde jako nějaká delší chřipka, která člověka na chvíli zastaví, ale pak funguje dál.“

Vzpomíná, jak se snažil „uklidnit“ rodiče. „Když máma poprvé otevřela dveře do nemocničního pokoje, posadil jsem se na posteli a říkám: Mami, nemám nohu, ale to zvládnem. Ona se rozesmála, že jsem pitomec. Neskutečně jí to pomohlo.“

V práci potkává lidi po podobném úrazu. Dokáže jim pomoct a poradit, čerpá ze svých zkušeností. „Dnes se u zraněných dětí snažím spíš mluvit s rodiči, protože ti na tom bývají hůř.“

Jiří Ježek

• Je šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa. Je tak nejúspěšnějším cyklistou v paralympijské historii.
• Závodil i se zdravými cyklisty a v roce 2013 jako první handicapovaný sportovec absolvoval časovku na Tour de France.
  
  
• Po skončení kariéry se věnuje motivačním přednáškám, moderování a napsal autobiografickou knihu Frajer.

Cesta k cyklistice a medailím

Na střední škole prožil divoké období, brzy však ucítil, že takhle to dál nejde. „V osmnácti jsem se probudil po hrozném večírku a řekl si, že se třicítky nedožiju. To byl varovný zvoneček. Chtěl jsem se vrátit ke sportu, tak jsem si pořídil kolo.“

Hned po maturitě dostal nabídku od svého protetika pracovat v jeho nové soukromé firmě na výrobu protéz. „Sám jsem byl nespokojený s nedostatky té své, tak jsem to vzal a učil se od nejlepších firem v Německu nebo ve Francii. V práci jsem pak mezi svými pacienty potkal našeho prvního paralympionika Josefa Lachmana. Viděl jsem v něm staršího bráchu, nesmírně jsme si rozuměli. On mě vlastně navedl, ať tu cyklistiku zkusím.“

Po roce tréninku se dostal na první závody. „Řekl jsem si, že chci být nejlepší na světě.“ Před paralympiádou v Sydney v roce 2000 vsadil všechno na jednu kartu a vzal si v práci tři měsíce neplaceného volna. „Chtěl jsem pro to udělat maximum. Získal jsem tím obrovskou výhodu a domů se vracel se dvěma zlatými medailemi. V letadle po boku Jana Železného a dalších olympioniků a po velkém mediálním kolečku jsem poprvé pochopil, proč jsem se narodil.“

Jiří Ježek a Oskar Hes|foto:Martin Čuřík

StarDance za mě odkývala žena

Po pětadvaceti letech striktního sportovního režimu a plánování už dnes nechává svou budoucnost otevřenou. „Příležitosti chodí a já v ně věřím.“ Nezapomenutelnou kapitolou tak pro něj byla i taneční soutěž StarDance, kde svými výkony uhranul doslova celou zemi.

„Byla to obrovská výzva. Mě strašně rajcuje dělat věci, které neumím. Ani jsem nechodil do tanečních. Když produkce volala mé manželce Soně, kývla za mě, protože chtěla chodit fandit do publika v krásných šatech.“

Věděl, že fyzicky tréninky zvládne, překvapila ho mentální stránka. „Je strašně náročné na hlavu pamatovat si všechny ty kroky. Měl jsem z toho normálně migrény. Společenské tance jako polka nebo valčík pro mě byly absolutní novinkou.“

Jaké triky s protézami musel kvůli tancování vymyslet a kolik jich má doma? Jak se protetika posunula? Jak reagovali kamarádi, když se po nehodě poprvé vrátil do školy? Co radí lidem, kteří jsou na dně a nevidí cestu ven? Poslechněte si v pořadu Osobnosti Česka s Oskarem Hesem.