Międzylesie je ze tří stran obklopeno Českem. Jméno však evokuje dávný pohraniční hvozd
Polské městečko Międzylesie je vlastně prvním větším centrem na prastaré cestě Kladskou kotlinou z Vídně a Brna do Vratislavi. Německé pojmenování Mittewalde se dá přeložit také jako Středolesí a poukazuje, že i země koruny české jakými bylo Kladsko a Čechy, potažmo i Morava odděloval hustý hraniční hvozd.
Dnes je asi třítisícové město Mezilesí hlavně cílem nákupních výletů obyvatel Štítecka, Králicka a Podorlicka. Obec je ze tří stran obklopena územím České republiky. Jedná se o železniční hraniční přechod, zdejší velké nádraží však bývá až strašidelně prázdné. A to se odsud dá dojet vlakem třeba až do Gdaňska.
Je to ovšem i město zajímavé historicky a samozřejmě i turisticky. Leží mezi Bystřickými horami a Králickým Sněžníkem. Byť by se zdálo, že zajímavější je právě oblast Králického Sněžníku, Bystřické hory jsou opuštěnější, divočejší a mnohem méně prozkoumané.
Díky poloze na obchodní cestě bylo toto místo osídleno už poměrně dávno. Kníže Břetislav I. už v roce 1035 nechal na tomto místě vybudovat ochranné opevněné hradiště. První zmínku o vesnici Mezilesí máme už z roku 1278, v roce 1294 král Václav II. potvrzuje obci městská práva a daruje je s okolním panstvím řádu cisterciáků jako české léno. V listině se praví, že má zůstat „na věčné časy“ součástí Českého království.
Roku 1428 bylo Mezilesí zničeno husity pod vedením Jana Koldy II. ze Žampachu. Opět postaveno bylo město až v roce 1491, aby bylo opět téměř zničeno za třicetileté války, kdy bylo dokonce dvakrát vypáleno Švédy. Následné dosídlení prohloubilo germanizaci zdejší oblasti, která byla po prohrané válce v roce 1742 přičleněna k Prusku a později k Německu. Od roku 1875 tudy jezdí vlak z Vratislavi do Prahy.
Součástí Polska se přes nároky Československa stala po II. světové válce. Po odsunu německého obyvatelstva Mezilesí osídlili Poláci vystěhovaní z dnešní západní Ukrajiny (z okolí Lvova).
Międzylesie má překrásné okolí a do obvodu města patří i několik okolních vesnic, které rovněž stojí za návštěvu. Například Kamienczyk, kde je půvabný dřevěný kostel, kde se natáčel český film Zánik samoty Berhof. A nedaleko nad městem pramení také významná řeka Kladská Nysa.
Náměstí
Samo městečko působí poněkud starosvětským dojmem. Mohou za to i některé dodnes dochované historické domy. Na jižním konci náměstí určitě nepřehlédnete dvojici tkalcovských domů z konce 18. století. Původně zde stálo podobných domů sedm, takže se nazývaly „Sedm bratrů“. V letech 1969-72 však bylo pět postupně zbořeno. V domech se dříve nacházely obytné prostory a dílny tkalců, vyrábějících plátna a oděvy ze lnu pěstovaného v okolí. Kryté podloubí s předsazenou střechou, krytou šindelem, sloužilo k prodeji zboží. V roce 2019 byly oba zachované domy opraveny a dnes slouží ke krátkodobým výstavám.
Z drobnějších památek je zde uprostřed Náměstí Svobody (Plac Wolności)k vidění barokní mariánský sloup z roku 1698, postavený nákladem hraběte Michaela Václava z Althannu k přímluvě na ochranu před povodněmi a požárem. S oběma živly město mělo a dodnes má mnoho zkušeností. Inspirací díla byl Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí. Kolem sloupu se sochou Panny Marie stojí sv. Václav, sv. Benedikt, sv. Hubert a sv. Michael Archanděl.
Zámek
Asi největší pamětihodností je zámek, který je nástupcem někdejšího hradu ze 14. století. Z té doby se dochovala původní Černá věž. Hrad prošel mnoha přestavbami, které mu v letech 1580 až 1590 vtiskly tvář renesanční a o století později barokní.
Zámek byl ještě nedávno v dost tristním stavu, dnes je částečně opraven, slouží jako restaurace a hotel a nedávno byl částečně zpřístupněn veřejnosti. V letních měsících se zde také konají prohlídky zámeckého interiéru.
Zámek má také svou pověst o černé paní Mezileské. V době husitských válek byl majitelem hradu Wolfhard z Glaubitz, která část bojoval v Čechách proti husitům. Jeho neobyčejně krásná manželka Anežka z Lažan měla mnoho obdivovatelů, které po dobu časté manželovy nepřítomnosti neodmítala. Wolfhard se o tom pochopitelně dozvěděl a nechal ji uvěznit v hradní věži. Když potom hrad v roce 1428 zapálili husité Wolfhard s dětmi unikly před požárem podzemními chodbami. Když se po uhašení vrátil, ve věži ostatky své ženy nenalezl. Od té doby je ale čas od času vidět ohořelá postava černé paní, jak v noci kráčí po ochozu věže a kontroluje zámek, který byl jejím domovem i hrobem.
Farní kostel Božího Těla
Na zámek navazuje další místní památka – kostel Božího těla. Původně dřevěnou stavbu zmiňovanou už v roce 1384 také vypálili husité, ale ještě v tom samém roce byl postaven znovu. I nový kostel byl dřevěný, toho kamenného se místní dočkali až v letech 1600-13, aby ho záhy vyplenili Švédové.
V roce 1699 byl za hrabat Althanů opraven podle projektu vlašského architekta usazeného v Kladsku Jakoba Carove. Právě on navrhl novou západní věž. Do dnešní podoby byl kostel přestavěn v roce 1776 po požáru města, o dva roky později získal krytou chodbu, kterou je spojen se zámkem. Mezi nejcennější památky v interiéru patří sochy v interiéru kostela.
Kostel sv. Barbory
Kousek od centra města stojí i hřbitovní kostel sv. Barbory. Jeho dějiny jsou zajímavé. Když během reformace ztratili katolíci farní kostel Božího Těla, který se dostal do rukou protestantů, postavili si v roce 1617 nový kostel v pozdně renesančním slohu s novogotickými prvky. Měl tedy vypadat starší, než ve skutečnosti byl.
Během třicetileté války byl kostel sv. Barbory zničen. Jelikož katolíci opět získali farní kostel, zůstal hřbitovní chrám dlouho neopravený. K obnově došlo teprve v roce 1670. V té době byla zvýšena nebo postavena věž, byla zaklenuta loď a presbytář. Chrám sv. Barbory zpočátku získal status hřbitovní kaple a poté hřbitovního kostela. V letech 1804, 1844 a kolem let 1880-1910 byl kostel upravován až do dnešní podoby.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
