Mirek Andantino Durbák

Miroslav se v současné době nejvíce věnuje nahrávacímu studiu, kde se prezentují mladí a talentovaní muzikanti. On sám skládá, ale pod pseudonymem:

„Když si k tomu sednu, už tvořím jako Andantino. Je to sice pseudonym, ale já se s ním vžiju do úplně jiné role a díky tomu se dostávám do toho mého smooth jazzu, což je klidná, pohodová muzika s trochou funky techniky.“

Začátky s pokrokovými Wonders

Jak Andantino říká, vše začalo pře 23 lety v Kadani, v kapele Wonders, která mu nabídla úplně jiný pohled na romskou tvorbu a hudbu. Na tu dobu jedinečný.

„Prezentovali jsme se úplně jiným stylem. Když jsme někam přijeli a zahráli, ani se to nedalo hodnotit. Vždycky nás poslali domů, protože nebyl nikdo, kdo by to ohodnotil. Až hodně dlouho po nás přišli Gulo Čar. Tedy představte si. Přišli byste před 22 lety na zábavu a tam by hrála kapela Gulo Čar. Co byste na to asi řekli?“

Od kytary po saxofon

Muzika Andantina provázela od dětství. V šesti letech ho tatínek přihlásil do Lidové školy umění na klarinet. Protože z matčiny strany byli všichni muzikanti a drželi romský folklór, tvrdě s nimi zkoušel. V období puberty začal hrát na kytaru, na bicí a pak navrhl otci, že by zkusil i další hudební nástroj – klávesy.

„Vyrazili jsme tehdy s otce do Plzně a čekali jsme před hudebninami, kde bylo zavřeno – polední přestávka. A táta říkal: „Hele, když tady mají zavřeno, klávesy asi nekoupíme, tak půjdeme přes silnici, tam jsou další hudebniny a mají saxofon, tak si koupíš saxofon.“ Takže jsme tam šli, já si vzal saxofon … v tu chvíli mi vůbec nedošlo, co to bude za nástroj, jak to bude těžký, jak je to jiný než klarinet! A táta říká: „Mně se zdálo, že stojíš na velkým podiu a hraješ na saxofon!“ No tak to bude sranda, říkal jsem si. Přišli jsme domů, rozbalil jsem ho a tón po tónu, od ucha – a to trvá dodnes. Možná by to někdo nepřiznal, ale já hraju na saxofon od ucha. Když si třeba řekneme, že budeme hrát od C, tak já přesně nevím, která to je klapka, ale fouknu to, doladím se.“

Na saxofon hraju od ucha, říká Miroslav Durbák|foto: Martin Bárta

Andantino hraje podle not jen na klarinet, saxofon od ucha. Po základní škole se rozhodoval, co dál. Podal si přihlášku na konzervatoř.

Muzika je dřina

„I jsem tam šel! Možná to teď použiju jako omluvu, ale mě v té době umírala maminka a já už to, co si dnes tak vybavuju, psychicky nezvládal. Přijímačky jsem odfláknul, nepřipravil jsem se. Psychicky jsem na tom byl špatně a asi i díky tomu jsem to nedal a pak už jsem se k tomu samozřejmě nevrátil. No, a protože jsem musel rychle na nějakou školu, šel jsem na automechanika – já, který neumí vyměnit ani gumy!“

Od svého otce dostal radu, kterou se řídí celý život:

„Můj táta byl automechanik amatér. Takže on se v tom viděl. Říkával: „Hele, muziku si můžeš vždycky dodělat, ale auta, tam bude vždycky práce, dobře zaplacený.“ Takže jsem se šťoural špinavýma rukama v autech. A pak jsem přišel domů, nervózní, že mám ty ruce úplně špinavý, že to nejde smýt … a když se mi to po třech hodinách podařilo, honem jsem vzal kytaru do ruky, nebo piano a už jsem hrál. Ale děkuju mu za to, protože muzika je dřina.