Mirovický starosta Adolf Vondrášek v roce 1992 nechal na mirovickém hřbitově umístit první památník romským obětem nacismu
Pietní akt za romské oběti holokaustu v Letech na Písecku se v neděli nesl ve znamení díků za nedávné zrušení vepřína v sousedství někdejšího koncentračního tábora. A oceněn byl i bývalý starosta sousedních Mirovic, Adolf Vondrášek, který počátkem 90. let umístil první památník romským obětem nacismu na mirovickém hřbitově, kde jsou pochované děti z letského tábora.
„Přiženil jsem se do Mirovic v roce 1964. Můj tchán zakoupil domek po jednom bývalém bachaři, který tady v tom táboře pracoval. Začalo mi být něco podezřelého v tom, jak se chtěl toho domu zbavit a odejít z Mirovic. Začal jsem se tedy zajímat o tu anabázi, co se tu dělo. Byl jsem z jiného kraje a nic jsem o tom nevěděl.“
V 70. letech se pan Vondrášek dozvěděl podstatnou část. Postupně se potkával s lidmi: soused, lékař, hrobník. Svědci z okolí mu vyprávěli, co se vlastně v letském táboře tenkrát stalo. Ti lidé ještě všichni žili. On si načrtl vlastní způsob chápání, tu obrovskou nespravedlnost, i když se tehdy dělo mnoho hrozných věcí. A přijít s letskou kauzou, to bylo pro tehdejší režim nevhodné téma, které ani nebylo konkrétně zaznamenáno v kronice města Mirovice.
„Vlastně jsem to všechno zjistil a zachoval si to v mysli. Nebylo to zapsáno, jenom povšechně. Četl jsem mirovickou kroniku, od význačného historika, učitele Tomana, který napsal detaily všechny, ale on to napsal jenom jako zprávu, že tu byla záchytná stanice pro kočující Romy, ale nic podstatného o tom utrpení a o tom všem, co se tam dělo, nevěděl. To jsem se dozvídal od ostatních lidí, kteří viděli, když ti Romové pracovali tady na téhle silnici, která byla jejich hlavním pracovním úkolem, a pak v lese.
V 70. letech jsem ten příběh znal naprosto dokonale. Všechno. Nikdo ho už nemůže poznat tak, jak jsem ho znal já. Mluvil jsem totiž s těmi lidmi, hlavně s lékaři, kteří sem chodili ty lidi ošetřovat. Normálně tu pracovali. A také s těmi dozorci. Anabáze s dozorci odezněla rychle, protože poslední dozorce, který v Mirovicích existoval, se odstěhoval z Mirovic pryč. Neměl klid. Odstěhoval se do Písku, ani tam neměl klid. Nakonec se pak odstěhoval do Prahy. Je vidět, že ho cosi tížilo, víte? Jeho manželka nechtěla, já jsem byl u toho, ta plakala, nechtěla. A on řekl: Ne, když se odsud neodstěhujeme, já se tady oběsím.
Takže ta vina, kterou cítil... nemůžu samozřejmě vidět do jeho svědomí. To jsem jenom slyšel, takové útržky od sousedů, udělal jsem si z toho nějaký obrázek. Obviňovat ho z ničeho nechci. Něco se tady muselo stát, co ti lidé nesli ve svědomí, asi všichni ti bachaři. Každý člověk, i když je bachařem a dozorcem a vším, může být také člověkem, může být lidský a může dát najevo, že s těmi lidmi cítí a že se nechová tak, aby zneužíval toho jejich nízkého postavení. A on zřejmě tam překročil nějakou hranici, nebo ti bachaři překročili nějakou hranici, kvůli které jim pak svědomí nedalo pokoje a klidu.“
Já jsem vzkříšení a život
V roce 1970 se Adolf Vondrášek stal starostou města Mirovice. A hned po svém zvolení začal pracovat na nápravě křivdy, která se Romům stala.
„Řekl jsem vysloveně na zasedání rady, že není možné, aby se Mirovice k tomu chovaly netečně, když je tam pohřbena větší část dětí a lidí z toho tábora. Bylo mi to schváleno. V roce 1991, když se začal připravovat pomníček, kámen vyráběla Blatná. Pomníček byl pak převezen na mirovický hřbitov, tam byl zasazen a postaven. Svolal jsem mirovické občany. Přišel pan děkan, pomníček vysvětil. V polovině roku 1992 jsem uvedl první památku na tyto oběti, na tento příběh, který se tady stal v době, kdy o tom nikdo nevěděl a nikdo ani netušil, co se z toho jednou vyvine. A já jsem to taky netušil. Povinnost, kterou jsem cítil, že křivda, která se tu stala, by neměla být zapomenuta, a že by mirovičtí občané měli mít připomínku toho, abychom si uvědomili, že tady nevinně umírali a trpěli lidi a že to nelze smést ze stolu a dělat, že se nic nestalo.“
Bývalý starosta Mirovic Adolf Vondrášek je věřící člověk. A na pomníček na mirovickém hřbitově nechal vytesat:
„Já jsem vzkříšení a život. To je výňatek Kristových slov z Evangelia Matoušova. A pak jsem tam napsal několika slovy, že je to věnováno obětem, lidem, kteří tady v té době pracovali za nelidských podmínek, prostě tady žili a zemřeli.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.