Modlil jsem se k duši lesa. Po návratu do Prahy se nedokážu nadechnout, líčí pouť herec Šafařík

Naposledy jste se někde nechal slyšet, že jste byl na Svatojakubské cestě a že jste se modlil k bohu práce. Mě ale zajímá, jestli jste se modlil, aby vám práci dal, nebo aby vám ji vzal.

To je strašně zajímavé. Aby mi ji dal, protože shodou okolností dnes budu mít pohovor, začínám chodit na brigádu do běžné práce, abych měl nějaké peníze. Teď je nemám a říkal jsem si, že aspoň pro svou kočku potřebuji domů přinést peníze, aby měla na granule.

Čtěte také

Dyková: Do všeho jdu, aniž bych o tom předem něco věděla. Tělo se těší na putování, čistí hlavu

Budete barista, nebo to bude kancelářská práce?

Bude to spíš taková práce, že budu někde zavřený. Cesty jsou nevyzpytatelné. Teď v zimě to nebyla Svatojakubská pouť, ta byla v létě, toto bylo na Tenerife na Kanárských ostrovech, kde jsem si udělal svoji vlastní pouť, ostrov jsem obešel a modlil jsem se tam k několika bohům, ať už to byl bůh práce nebo bůh lesa, protože jsem se tam několikrát dostal do momentů, kdy jsem měl stažený zadek.

Šel jsem lesem, kde padaly kameny z obřích útesů, a já se modlil k bohu lesa a říkal jsem: prosím, já jsem nikdy neublížil přírodě. Prosím tě, ať na mě nespadne kámen, protože to mě zabije. Takto jsem se modlil třeba 15 km, než jsem se z toho lesa dostal.

Váš pocit naprosto znám. Toto já sdílím v horách poměrně dost často, když se dostanu do místa, kde nemám co dělat. Akorát já se snažím se vyhnout se místům, kde nemám co dělat. Vy jste šel prostě s čistým hledím.

Já jsem tady zariskoval a pak jsem se na sebe zlobil, protože to byl den, kdy jsem měl v plánu ujít 39 km. Tam už je potřeba mít opravdu přesně naplánované, kdy kde budete.

Člověku to dovolí si od sebe odstoupit a podívat se na sebe shora. Tady v Praze na sobě teď zase tahám všechnu tíhu

A já jsem došel asi po 10 kilometrech vysoko v horách, asi 1500 metrů, a byl tam nápis, že hrozí pád kamenů a stromů. Věděl jsem, že to je jediná cesta, kterou můžu jít, jinak se už nedostanu do toho bodu, kde mám být. Takže jsem to riskl.

Mentální výsledek celé pouti je jaký?

Procházelo to mnoha fázemi. První dva tři dny to bylo opravdu zoufalství, bylo mi smutno.

Pak se to začalo zlepšovat, najednou jsem začal být v lepší kondici, fyzické i psychické. A zhruba na desátém dnu zase brutální úpadek fyzických sil. Tam byla ohromná stoupání. Tenerife je prostě hornaté.

Čtěte také

Procházky divočinou mění vnímání. Přijdete na jiné věci než v městské džungli, říká průzkumník Pištora

Pico del Teide má kolik, tři a půl tisíce metrů?

Tři tisíce sedm set. Ale tam jsem shodou okolností nevyšel.

Protože tam byla spousta turistů?

Přišlo mi to, že tam leze každý. Viděl jsem ale nádhernou přírodu. Těch 16 dní, co jsem šel, jsem byl sám se sebou a ony se začnou ozývat z nitra věci, které člověk dlouho udusával. Takže jsem tam hodně revidoval své minulé vztahy, svůj vztah k sobě, k práci.

Musím říct, že když jsem odtamtud odjížděl, měl jsem docela jasnou představu o tom, co chci. Vrátil jsem se sem a zhruba za týden jsem byl zpátky tam, kde jsem byl. Ta Praha má nějakou moc v tom, že člověka vsákne zpátky a zase jsem ztratil přehled o tom, kudy kam.

Co je důležité?

Nějak tak. Já vím, že nejde takto utíkat, nechci, aby to byly útěky, ale plánuji zase někam odejít, klidně ať je to chalupa, ale být někde trošku mimo.

Čtěte také

„Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji.“ Smysly a pocity nás kotví v realitě, radí psycholog Světlák

Člověku to dovolí si od sebe odstoupit a podívat se na sebe shora. Já na sobě teď zase tahám všechnu tíhu a nedokážu se tady v Praze úplně nadechnout.

Když jsme tady seděli v roce 2023 a vy jste měl premiéru filmu O malých věcech, tak jste měl na hlavě kolečko, protože tam nebyly vlasy. Já jsem se na vás dívala a bála jsem se na to zeptat, nechtěla jsem vám ublížit. Teď už na hlavě kolečko nemáte. Co se stalo?

Vypadaly mi vlasy, byla to stresová alopecie. Bylo to podle mě tím, že jsem si ten rok tak nakládal, s tím filmem, do toho divadelní premiéry a začal jsem řešit syndrom vyhoření, který se postupně blížil. Vlasy byly takovým signálem těla, který řekl, že takto to není udržitelné. Od té doby jsem se zaměřil na to, aby to udržitelné bylo – až do té míry, že jsem se dostal do fáze, kdy z extrémně moc práce jsem na extrémně nulové práci.

Čím povolání herce stresu nahrává? A jak Denis Šafařík uvažuje o rolích, které píše sám pro sebe? Poslechněte si celý rozhovor.