Moravská Libina dnes už splynula se sousední Německou Libinou v jeden celek
Libina dnes patří k největším obcím Šumperska. Přespolní návštěvníci obce však dnes už ani netuší, že do roku 1960 se jednalo vlastně o dvě samostatné vesnice. Tou starší se jeví být Dolní Libina, nazývaná v minulosti též Libinou Moravskou či Českou.
Jméno obce se v historii měnilo. Kromě přídomku Moravská se uváděla Libina i jako Lipina či Lubina. Nakonec se ustálilo současné jméno Libina. To vychází pravděpodobně z vlastního jména Liba, tedy ves lidí Libových. Ještě donedávna se požívalo také v pomnožném tvaru v Libinách.
Dolní Libina bezesporu je starší než Horní část obce. Osídlení zdejšího kraje souvisí patrně s kolonizací krajiny podél řeky Oskavy, která probíhala zejména ve 13. století. Není vyloučeno ani starší osídlení i v souvislosti s těžbou zlata podél Oskavy patrně už v keltských dobách.
První zmínka o obci pochází z roku 1344, kdy je jako držitel části Libiny uváděn Oneš ze Šumvaldu. Část obce tehdy patřila i k panství se sídlem v Úsově. Hranicí držby byla zřejmě řeka Oskava. To platilo až do 16. století, kdy se úsovská vrchnost postupně snažila vykupovat části Libiny a vkládat je do svého majetku. Od roku 1557 už je součástí úsovského panství.
Německá Libina, jako samostatná obec, je poprvé uvedena k roku 1348. Později se stala součástí uničovských městských statků, kam patřila až do konce patrimoniální správy.
Už v 16. století byla v Dolní Libině zákupní rychta. V roce 1660 se jako součást rychty uvádí i mlýn. Zápisy také potvrzují, že měl v obci právo svobodného šenku vrchnostenského piva. Z poloviny 16. století také známe jména zdejších 28 hospodářů, která jsou až na mlynáře Kaisra česká. Kromě fojtského mlýna přibyl ještě jeden mlýn poddanský.
V Moravské Libině se více německých jmen začíná objevovat až po třicetileté válce. Souvisí to s dosídlením opuštěných gruntů novým obyvatelstvem.
Lidé v obci se živili zejména zemědělstvím a prací v lese. V pozdějších letech se začíná objevovat domácí textilní výroba související s pěstováním lnu. Kromě toho byl tento kraj také odpradávna ovocnářskou oblastí, odkud se exportovala zejména jablka do vzdálených oblastí monarchie. Zajímavé je, že se zde také šlechtily odolnější odrůdy jabloní, kterým se dařilo v drsnějším podhorském klimatu. Už v 16. století se píše také o rybolovu v řece Oskavě a na Mýdlovém, nebo též Mladoňovském potoce. U Libiny najdeme i rybník dnes využívaný i k chovu vodního ptactva. Je zakreslen už na mapách 1. vojenského mapování z 18. století.
V roce 1760 bylo v Libině už 460 obyvatel a jejich počet stále stoupal. V 18. století už jsou také veškeré dokumenty vedeny v němčině. Na jménech je znatelné poněmčení i původně českých jmen. Nejvíce obyvatel, celkem 1015 je zde uvedeno v roce 1910, pak už počet usedlíků klesal. Po roce 1918 se od obce vrací také česká menšina.
Část Dolní Libiny na pravém břehu Oskavy byla odpradávna přifařena do Nové Hradečné. Druhá část, nazývaná Malá Libina nebo též Stranka pak do kostela v Šumvaldě. Obě části byly v době před bělohorské protestantské, nicméně po rekatolizaci si místní, v roce 1753 v obci postavili kapli sv. Antonína Paduánského. Už k roku 1834 je u Dolní Libině uváděna i škola.
Na památky je obec poměrně chudá. Kromě kaple zde najdeme sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1751. Před kaplí stojí krásný kříž a další, z roku 1851 pak najdeme při vjezdu do obce od Šumvaldu. Kromě toho stojí před vstupem na hřbitov pomník padlých z roku 1924.
Dnes je Dolní Libina součástí velké Libiny. Na rozdíl od průmyslové sousední Německé, tedy Horní Libiny však dodnes zůstala spíše venkovskou obcí, byť stavebně jsou již obě části zcela propojeny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.