Na bílou hůl a vodícího psa nedá Jiří Hladiš dopustit

24. červenec 2017
Jiří Hladiš

S šestiletým vlčákem Lafim přišel i do našeho studia. Zatímco pán si sedl k mikrofonu, pes se stočil do klubíčka pod stůl a spokojeně odpočíval.

„Vlčáka jsem vždycky chtěl. Věděl jsem, že se s rodinou budeme stěhovat z Ústí nad Labem do Olomouce, takže jsem hledal psa na Moravě. A hlavně s dobrým výcvikem,“ vysvětluje Jiří Hladiš.

Lafiho používá především k vodění, řeší za něj překážky. Všechno, co je potřeba obejde, upozorní na problém. „Bez psa najednou vyroste ve městě tolik cedulí, sloupů, laviček, to byste nevěřili,“ usmívá se.

Nevidomý je Jiří Hladiš od narození. Chodil do speciální školky a školy, rodiče ho vozili z Majetína do Brna. O tom, že by se přidal k dětem z vesnice, se tenkrát vůbec nemluvilo. Ve škole se poznal se svou budoucí ženou Romanou.

„Jenže tenkrát mezi námi nic nejiskřilo, to přišlo až později,“ vzpomíná.

Přestěhoval se na sever Čech a nastoupil do masérské školy Stanislava Flandery na kurz rekondiční a regenerační masáže. První měsíce myslel, že to nedá, bylo to hodně náročné.

„Nechtěl jsem nějaký dvouměsíční rychlokurz, chtěl jsem se všechno naučit pořádně,“ říká. Povedlo se, zákazníků měl spoustu, svůj čas si organizoval podle objednávek. A odnesl to zdravotně.

Po přestěhování na Moravu Jiří Hladiš zvolnil. Chtěl se věnovat především rodině, do které se narodil syn Vašík. Našel si práci v olomouckém Tyflocentru, kde připravuje pomůcky pro lidi se zrakovým handicapem. A vzpomíná, jak v dětství používal natahovací hodinky. Ty dnešní mu řeknou nejen čas, ale upozorní ho třeba na to, že spoj bude mít zpoždění.

„Můžu taky přijímat hovory za chůze, protože v hodinkách je zabudovaný telefon, což je velká výhoda, když máte v jedné ruce hůl a v druhé vodícího psa,“ doplňuje.